"Last Frontier" (poslední americká hranice) se říká Aljašce. Letos se nám tam po dlouhém čekání podařilo vypravit. Znovu tedy divoký sever směr Yukon - Aljaška. Na téměř měsíčním vandru jsme spluli na lodi 400 km, prošlapali stovku kilometrů a ujeli dalších 4000 km. Poznali jsme úžasná místa v nedotčené přírodě a jejich přirozené obyvatele. Nakonec vše proběhlo podle plánu, ale do poslední chvíle jsme nevěděli, jestli vůbec vycestujeme.
Když se otevřely hranice Kanady a USA pro očkované nebo otestované lidstvo spadl nám kámen ze srdce. Hned na to začaly v dubnu povodně, které nám zatarasily řeky, jenž jsme měli v plánu sjet. Vyřešili jsme to jednoduše výběrem jiné řeky. Jenže v důsledku tání a následných záplav začala spodní voda na mnoha místech Aljašky a Yukonu sesouvat půdu a likvidovat domy a silnice jako např. Klondike Higway a tu jsme potřebovali nutně pro naši cestu autem na Aljašku. Sesuv půdy uzavřel také kemp ve Whitehorse. Nezbývalo než čekat, jak rychle si s tím "Yukoners" poradí.
Vypadá to, že šéfům nahoře začíná být konečně jasné, že běloši a indiáni musejí chtě nechtě spojit síly, oprostit se od nesmyslných legislativ a začít vymýšlet opatření, jak si poradit s nástrahami, které jim Velký duch přichystal, aby omezil naše čím dál větší devastování divoké krajiny a jejich obyvatel. Planeta se přirozeně brání a zkouší logicky všemi způsoby omezit stále větší počet lidí na zemi, kteří jí ukrajují a likvidují stále více nedotčené krajiny. Dělá to jako často v minulosti například osvědčenou klimatickou změnou.
Jakmile se uklidnila situace s velkou vodou i sesuvy půdy a naše těšení opět nabralo obrátky, přišel další šok v podobě lesních požárů rozšiřujících se do historicky rekordních rozměrů. V oblastech kolem Yukon River a města Carmacks byl vyhlášen nouzový stav a opět se uzavřely některé silnice. S tím souvisel také zákaz rozdělávání ohně v divočině. Poslední co jsme potřebovali, bylo sedávat večer u plynového vařiče, místo hřejivého praskajícího táboráku. Ale i tahle situace se těsně před odletem naštěstí uklidnila. Nezbývá než znovu a znovu děkovat přírodě, že nám takový výlet umožnila.
Výprava začala v hlavním městě Yukonu Whitehorse. Čekalo nás parádních deset dnů, ve kterých jsme měli v plánu sjet 400 km po řekách Teslin River a Yukon River. Vše klaplo a navíc počasí bylo neskutečně příznivé. Asi jsme to dostali za odměnu po drsných klimatických podmínkách na předešlých čundrech, například na Islandu nebo Snake River. Po návratu do Whitehorse jsme si s opálenými tvářemi půjčili na zbývajících 20 dní auto, abychom mohli uskutečnit přesuny na vybrané lokality na Aljašce. Aljašku jsem navštívil zatím pouze nakrátko při přechodu slavného Chilkootského průsmyku, ale k oblasti Chilkoot jsme měli namířeno i teď.
Na cestě k americkým hranicím míjíme úžasné jezero Kluane Lake a později večer přejíždíme White River.
Ranní průjezd silničním uzlem Glennallen. O pár metrů dál nám ráno začal velký průser s pneumatikami. V pozadí majestátní "pětitisícovky" národního parku Wrangell (Mount Sanford 4949 m. n. m.).
Všechny pneu jsou v katastrofálním stavu, vzduchu čím dál méně, první bouchne přední pravá a rezerva jen jedna. "Velký Duchu stůj při nás." :-)! Už abychom se zase co nejdříve spoléhali pouze na vlastní nohy (nebo kanoi).
Z Whitehorse jsme se vydali po historické Klondike Highway přes hranice a v noci jsme stanovali v lese nedaleko města Tok. Bylo potřeba zdolat 1400 km k jihozápadnímu pobřeží Aljašky na poloostrov Kenai. To se nám nakonec podařilo i přes nepříznivý stav pneumatik, které jsme vyfasovali na půjčeném voze. Cestou jsme míjeli úžasný park Kluane v Kanadě, který navazuje na Wrangell St. Elias park na Aljašce. Večer jsme úspěšně dorazili do Cooper Landing na poloostrově Kenai.
Pobyt na Kenaii jsme směřovali k pozorování divoké zvěře v závislosti na tahu aljašských lososů. Fantastický byl především celodenní trek kolem Russian River, kde se hrnuli tisíce lososů nerka vytřít do vrchního jezera nad vodopádem. Další dny jsme věnovali hledání ikonických zvířat severu zejména medvěda grizzlyho.
Parádní představení červených lososů nerka na Russian River.
Mladý medvěd hnědý "grizzly" na borůvkách u jezera Skilak Lake.
Cesta padá rovnou do nitra divočiny parku Wrangell. Opět noční příjezd na tábořiště poblíž Chitina River.
Čtvrtý den nás čekal 600 km přesun do divočiny parku Wrangell ke srubu na Nugget Creek, kde jsme strávili báječných pět dnů v divočině. Čekal nás opět průjezd největším městem Aljašky Anchorage (300 tisíc obyvatel). Pro zajímavost hlavní město Juneau má pohých 30 tisíc obyvatel a autem se tam nedostanete.
V Anchorage jsme doslova za pět minut dvanáct opravili náš katastrofální stav pneumatik (dojížděli jsme bez rezervy, která byla nasazená na předním kole, jenž explodovalo druhý den cesty, druhá přední taky totálně sjetá měla pomalý defekt a pravá zadní měla pro změnu velmi rychlý defekt, co vyžadoval ustavičné dohušťování, poslední ojetá zadní pneu se jako zázrakem stále držela). Mechanik jen nevěřícně kroutil hlavou. Nicméně to byl super chlapík z Albánie a za 3 hodiny nám sehnal nové pneu a opravil defekty. Měli jsme tedy šťastně za sebou novou drsnou zkušenost, že i půjčovna (Budget Whitehorse Rental Car) vám klidně dodá auto v katastrofálním technickém stavu.
Mokřady u Cooper River.
Ledovcový splaz tlačí led a horninu do údolí blízko cesty do Anchorage.
Na Aljašce jsme putovali rovněž kolem "duhových hor" připomínající naši výpravu na Island.
Po silně zážitkovém pobytu v divočině u potoka Nugget Creek směřovala naše cesta opět do kanadského Yukonu. Za dva dny jsme urazili 1000 km. Při táboření jsme na hvězdné obloze pozorovali polární záři, jelikož teplota klesla v noci pod nulu. Znovu jsme minuli pás ledovcových hor v Kluane a opět překročili americké hranice na Aljašku, tentokrát do pobřežních hor u městečka Haines nedaleko zlatokopeckého přístavu Skagway.
V Haines panuje parádní klidná i zároveň melancholická atmosféra. Pokud zrovna výletní loď, větší než všechny baráky v městě dohromady, nevychrlí tisíc japončíků na exkurzi, což se naštěstí se začínajícím podzimem neděje moc často, tak je Haines dokonalým živoucím obrazem westernově - indiánského městečka vybudovaného v místě bývalé historické pevnosti modrokabátníků. Právě Old Town historická část města na základech pevnosti Fort Seward, má téměř nezměněnou atmosféru dokreslenou zástavbou původních domů, ve kterých se bez přerušení stále bydlí.
Kmenový dům Tlingitů ve starém městě při základech pevnosti Fort Seward.
Nesmím zapomenout na původní indiánské kmeny Chilkoot Tlingit a Chilkat Tlingit ("Lidé přílivu") obývající území jihovýchodní Aljašky a jižní Yukon např. kolem řeky Teslin. Kmeny Tlingitů stavěly prkenné tzv. klanové domy z cedru. Neměly žádné lepidlo, hřebíky nebo jakýkoli jiný druh upevňovacího zařízení. Klanové domy byly obvykle čtvercového nebo obdélníkového tvaru a měly čelní design a totemy, které představovaly ke kterému klanu a skupině tvůrci patřili. Mnoho tlingitských mužů dnes pracuje v rybářském průmyslu, zatímco ženy využívají turistický ruch k prodeji tradičních předmětů, jak jsme se přesvědčili právě v městečku Haines.
Silně spirituálně založení Tlingité mezi lety 1886 a 1895, tváří v tvář neschopnosti jejich šamanů léčit nemoci Starého světa včetně neštovic, konvertovali k ortodoxnímu křesťanství. Dnes se znovu snaží oživit původní "tradiční kulturu". Zajímavostí je, že stejně jako ostatní domorodé národy ze severozápadního pobřeží praktikovali Tlingitové dědičné otroctví.
Orel bělohlavý - posvátné zvíře Tlingitů lovící v zálivu Chilkat.
Krkavec velký se stejně jako havran nazývá anglicky raven což je v mnoha případech překladů velmi matoucí. V Severní Americe jsem ale žádného havrana nikdy neviděl, proto je klanovým zvířetem Tlingitů určitě krkavec.
Obřadní místo Tlingitů na Chilkoot River zvané Jelení skála.
Na jednodenní výlety za divokou zvěří jsme vyráželi nejčastěji za medvědy grizzly krmící se lososy v řece Chilkoot. Při přílivu najížděli do řeky ze zálivu lachtani ušatí (Stellerovi) a tuleni obecní. Přidávali se orli bělohlaví, krkavci velcí a hejna drzých racků. Při výletech do Chilkat State Parku na posledním cípu poloostrova jsme v pobřežních deštných pralesech pozorovali nám dosud neznámé druhy ptactva například drozda pruhokřídlého, sojku Stellerovu a starého známého rybaříka pruhoprsého, který jak se zdá nemá problém ani se slanou vodou. Všemu kralovali početní orli bělohlaví a hodující krkavci na mršinách lososů vyplavených přílivem.
Pro změnu velmi smutný pohled byl na hrůzné brázdy ve svazích vytvořené nečekanými sesuvy půdy, které sebou vzaly spousty domů a několik lidských životů. Jako všude v divočině je život v městečku drsný a rozhodně ne pro každého. Zima sice není zdaleka tak krutá jako ve vnitrozemí, ale slunečných dnů bez deště si během roku obyvatelé užijí jen výjimečně.
I tak se nám z Haines těžce odjíždělo. Zůstalo tam pro nás ještě hodně k prozkoumání. Poslední večer při večerním odpočinku na terase naší ubikace se s námi přiletěl rozloučit mrňavý kolibřík, který svým trhavým letem spíše připomínal přerostlou vážku.
Medvědice při lovu lososů růžových na Chilkoot River poblíž městečka Haines.
Medvědí rodinka prochází vyznačeným koridorem k řece. Spolu s několika dalšími turisty ji můžeme nerušeně pozorovat. Tyhle medvědice s mladými se cítí poblíž lidí v bezpečí.
Pořadí při lososí hostině je jasně dané. Po medvědech a tuleních se na zbytky vrhají nejdříve orli, pak krkavci a nakonec hltaví racci.
Racek do sebe nasouká klidně i půlku velkého růžového lososa, kterého mu medvědi přinesou až na břeh.
Krásně modrá sojka Stellerova dostala taky chuť na ryby.
Historická přístavní hospůdka v Haines.
Parkujeme vedle klasického místního autobusu, jenž slouží indiánské řidičce jako slušný zdroj obživy. Stačí hodit pár turistů k jezeru Chilkoot Lake, aby mohli mrknout na medvědy a tuleně jak se cpou lososem růžovým.
Jeden z malých přístavů v zálivu národního parku Chilkat State.
Když se mohou cpát ostatní, tak je toho třeba využít. S přílivem připlouvají ze zálivu do řeky nacpat břicha také tuleni a lachtani.
Formace tuleňů obecných přijíždí do řeky korigovat stav lososů pink salmon.
V aljašských plískanicích se velmi útulně sedělo nad talířem se smaženým halibutem v nejstarší hospůdce přístavu Haines.
Na závěr cesty jsme po pěti dnech v Haines naposledy překročili hranice do Kanady a strávili poslední noc před odletem v hotelu u letiště ve Whitehorse. Večer jsme ještě skočili na pivo s kamarádem Michalem bydlícím na Yukonu již víc než 10 let a vyslechli tradičně novinky typu "kolik lidí letos sežrali medvědi", nebo "kolik lidí se za poslední dobu nevrátilo z divočiny". Tím se naše putování Aljaškou a Yukonem uzavřelo a zbývalo přežít 22 hodin leteckého cestování zpět do Vídně, kde na nás čekal Fousek s odvozem do Otic. A pěkně se načekal! Po čtyřech hodinách jsme definitivně zjistili, že nám opět nepřiletěly batohy (naštěstí dorazily za pár dní).
Text: Havroš, Foto: Havroš a Indiánka
