Medvědi grizzly jsou na severoamerickém kontinentu legendou. Podívat se v srdci divočiny legendárnímu zabijákovi do očí ze vzdálenosti jen několika metrů je "kulervoucí" zážitek. Při našich toulkách Aljaškou jsme měli možnost si jejich přítomnosti dosyta užít u jezera Chilkoot Lake nedaleko přístavního městečka Haines.
Ne nadarmo má grizzly ve svém latinském názvu slůvko horribilis, což v překladu znamená hrůzostrašný. S váhou až 360 kg a výškou 2,5 metru ve stoje je bezkonkurenčním predátorem s mohutnými drápy a tesáky. Přesto dává přednost pastvě, při které nespotřebuje tolik energie jako při lovu. Výjimkou je naprosto dokonalé představení v podobě každoročního tahu lososů na severoamerických a kanadských řekách. S Indiánkou jsme lososy pozorovali na Ruské řece (červení lososi nerka) a na posledním úseku řeky Chilkoot (růžoví lososi) nedaleko slavného stejnojmenného průsmyku.
Grizzlyové se od svých euroasijských kolegů kromě velikosti téměř neliší. Podobně jako zubři, ze kterých se vyvinuli bizoni, přešli také medvědi před 50 tisíci lety pevninský most z Asie, aby osídlili severoamerický kontinent od Aljašky, až po Mexiko. No a my jsme se už postarali o to (jako u většiny zvířat), aby z poloviny Severní Ameriky nenávratně zmizeli. Nyní se nachází pouze na Aljašce, na většině území západní Kanady a v některých horských oblastech Severozápadu Spojených států (Washington, Wyoming, Idaho a Montana). Nejjižněji se grizzly vyskytuje v národních parcích Yellowstone a Grand Teton.
Naši medvědi v Haines vlastně byly medvědice s mláďaty a lidská přítomnost jim nevadila. Naopak zde byli v bezpečí před samotářskými samci, kteří se člověku vyhýbají. Od nepaměti scházeli z hor po stejné stezce k tradičnímu lovu táhnoucích lososů. Dokud jsme jim tam nešoupli cestu, aby se mohl turista podívat ke břehu Chilkoot Lake a půjčit si například šlapadlo nebo lodičku. Pro chlupáče to naštěstí žádná překážka není, auta jezdí krokem a ve vymezeném koridoru čekají, až se medvědi nabaští. Běžně se stává, že medvěd vyskočí z lesa jen pár metrů od vás. Naštěstí s lidma počítají a o nějakém překvapení nemůže být řeč. Jakmile to začne být pro lidi opravdu nebezpečné, když si medvědi zvyknou a začnou si to spojovat s jídlem až příliš, je najednou hranice útoku velmi tenká a pak to má chlupáč spočítané, nebo se v lepším případě sveze za velké prachy vrtulníkem v kontejneru někam daleko...
Medvědice jsou zkušené lovkyně. Lososa připlácnou na kámen, nebo hranu hráze a obratně předními zuby strhnou a sežerou kůži. Pak si pochutnají na mozku a výživných jikrách (pokud je to jikernačka). Zbytek přenechají medvíďatům, které ještě neumí lovit.
V tomto období je běh lososů nejsilnější a medvědice to ví, proto mají čas vybírat ty nejtučnější části z ryb. Stejně jako lidský mozek je i lososí mozeček plný tuku a stejné je to i s kůží a podkožním tukem. Taková strava vytvoří medvědicím nejkvalitnější mléko pro mláďata, aby přežily období půstu během zimního spánku. Poslední dny před zimou již medvědi (jako dokonalí všežravci) papají vše co jim přijde pod nos, aby nabrali potřebnou (až dvojnásobnou) hmotnost. Jenom lidičky z nějakého důvodu na jídelníčku pořád nemají, což se o člověčím jídelníčku říct nedá.
Člověk se snaží medvědům vyjít vstříc, aby je neomezoval, ale zároveň monitoruje jejich výskyt v podobě brutálně velkých GPS vysílaček zabudovaných do nevkusných obojků. Není to moc pěkný pohled, ale i na to si medvědice bohužel musí zvyknout. Na druhou stranu tyhle velké šelmy využívají lidské přítomnosti především pro ochranu medvíďat. Proto loví v pohodě během celého dne a v noci, na rozdíl od nebezpečných samců, spíš odpočívají. Lososi jim nikam neutečou a navíc jim lidé postavili další skvělou pomůcku tzv. počítadlo lososů. Je to vlastně pás ocelových tyčí, které kopírují dno řeky. Medvědice s mládežníky pochodují po lávce a hledají zmatené lososy, kteří se motají u tyčí. Hostina je to obrovská a přiživují se na ní také krkavci, orli bělohlaví, všude přítomní racci, tuleni, lachtani, vydry atd.. Není se čemu divit, neboť do oceánu v zálivu Chilkoot je to "co bys kamenem dohodil". Je třeba taky využívat odlivu, který nabízí další papání v podobě mořských ryb a živočichů uvízlých na mělčině.
Medvědice "Y" přechází cestu v "medvědím koridoru". Kontroluje okolí, zda nehrozí nějaký predátor a pak kýváním hlavy s jemným mručením volá medvíďata z lesa. Těm se někdy na hostinu nechce, ale stačí jedno hlasitější zavrčení a jsou dole "co by dup".
Potom následuje lov a žranice. Medvědice "Ypsilon" vždy lovila vpravo a v hluboké vodě.
Potom se celá medvědí rodinka vydá na rovnou asfaltku ke společné hostině.
Mláďata medvědice "Y" neměla víc než půl roku a vytrvale čekala, až jim mamina velké lososy naporcuje.
Malí medvídci ještě neumí mrštné lososy lovit a ani s plaváním na tom nejsou nejlépe. Když jeden z malých méďů zahučel do většího proudu, byla medvědice ihned v pohotovosti.
Občas se medvědí máma naštve, když medvídci chrupkají ve větvích smrků. Po důrazném napomenutí se neochotně sunou pomalu dolů. Na takové záběry už bylo potřeba vyrazit do lesa a mít o všech medvědicích přehled. V jednu dobu jsem v řece napočítal 10 medvíďat a tři medvědice. Kromě těch dvou nejmenších od "Y", které zůstávaly pod stálým dohledem, byly starší mláďata s medvědicemi pěkně promíchané.
Medvědici "Světlou" doprovázelo tři až sedm mláďat. Postávala vždy na kameni u hráze a do vody se jí nechtělo. Odrostlejší mláďata (cca rok a půl) pozorně sledovaly jak lososa z kamene ulovit téměř bez namočení.
Jeden mládežník to jako jediný vytrvale zkoušel a nakonec se i dočkal.
Jenže sotva samici růžového lososa chytil a vítězoslavně s ní mašíroval ke břehu, tak mu samozřejmě vypadla zpět do řeky. Důležité ale bylo, že od té chvíle lovil medvídek zcela sám, protože už věděl, že to jde. Ostatní medvídci mohli jen smutně přihlížet a čekat na zbytky.
"Ypsilonka" v klidu a pohodě zastavovala dopravu směřující k jezeru.
Když se na scéně objevila subtilní medvědice "Dlouhý dráp", byl okamžitě oheň na střeše. Hierarchie byla ovšem jasně daná. Starší medvědice "Světlá" nosila provokativně ulovené lososy "Dlouhému drápu" těsně před nosem a napětí jsme cítili až na břeh. Zježené chlupy, sklopené uši, varovné vrčení, vyceněné zuby. Nakonec musela mladší medvědice pryč od hráze a z placatého kamene lovila "bez namáčení" dál pouze "Světlá".
Medvědice "Dlouhý dráp" pročesává řeku a nakonec je úspěšná.
Za pár minut připlácne prvního lososa na kámen.
"Dlouhý dráp" si vybírá zaslouženou odměnu - mozeček.
Samotným zážitkem je podívaná na růžové lososy, na ty nádherné samce s mohutnými hrby a bojovně ohlými čelistmi, jak se rvou s proudem v poslední etapě své životní cesty. A celé se to odehrává v dokonalých kulisách aljašské divočiny. Je to sice trochu smutný pohled, kdyš si představíme, že tahle majestátní ryba celý život směřuje k vytouženému cíli a těsně před koncem cesty skončí v čelistech šelmy.
Viděli jsme zase nový netradiční pohled na divokého grizzlyho, který se naučil žít v blízkosti člověka v tomto období lososího tahu. Pár metrů od sebe stáli muškařící rybáři, divocí medvědi a další účastníci této přírodní hostiny pěkně pohromadě.
Text a foto: Havroš
