Chilkootský průsmyk je pojem symbolizující zlatou horečku na Klondiku. Projít Chilkoot Pass znamená vrátit se v čase mezi zlatokopy na jejich cestu přes hory z přístavu Skagway a dál po řece Yukon, až k nalezištím zlata u Dawson City.
Výkřiky "Zlato! Zlato! Zlato na Klondiku!" odstartovaly zlatou horečku. Byla jednou z největších masových migrací do pusté oblasti Klondike u dnešního města Dawson City v kanadském teritoriu Yukon v letech 1896 až 1899. 100 000 poblázněných zlatokopů (stampeders) sprintovalo směrem k Aljašce a Yukonu s očima upřenýma na bohatství.
Komunity původních obyvatel Aljašky a prvních národů se musely přizpůsobit, aby si udržely jiný druh bohatství: svou kulturu, půdu a způsob života.
Z Whitehorse jsme s Jirkou využili historické železnice a přes slavný White Pass zamířili do přístavu Skagway, což byla v době zlaté horečky na Klondiku jedna z cest ke zlatonosnému Králičímu potoku u Dawson City. Na vlak jsme nasedli ve stanici Carcross (železnice vedla původně už z Whitehorse). Úzkokolejka vede kolem Bennetova jezera do Log Cabin, Fraseru a na konečnou stanici Skagway u Pacifického oceánu přes výše uvedený White Pass.
Na cestě do Skagway překonává vlak legendární White Pass v nadmořské výšce 872 m a tomu odpovídá i počasí.
Ve Skagway, tedy už v USA, nás hned na nádraží proklepnou celníci a já se jdu zaregistrovat, abych mohl zpět do Kanady přes Chilkoot. Jsem obeznámen se skutečností, že tam budu sám, protože už je moc bláta, sněhu atd. a taky s místy, kde jsou aktivní medvědi. Jinak je kniha prázdná.
Venku je jako obvykle u pobřeží Aljašky vlhko a pošmourno. Prohlédneme město a stopem hurá na start Chilkoot Trail do původního přístavu v Deya. Posedíme u ohně a ráno si dáváme sbohem. Já valím proti proudu řeky Taiy od hladiny Pacifiku směr Chilkoot Trail zvolna nahoru členitým údolím. Jirka jede busem zpěr do Whitehorse (jeho koleno je marod) za kámošem Michalem na ryby a bude čekat v kempu dokud se nevrátím.
Obrovské zaoceánské lodě krmí přístav Skagway na Aljašce po celý rok turisty ze všech koutů světa.
Objevení zlata na Klondike mělo následující průběh. Američan z Kalifornie George Carmack společně s manželkou Kate a švagry Keishem (známým jako Skookum Jim Mason) a Káa Gooxem (Dawson Charlie nebo Tagish Charlie) chytali lososy na řece Klondike. Kate a oba švagři byli příslušníky indiánského kmene Tagishů. Čtveřice se zde setkala s Robertem Hendersonem, zkušeným zlatokopem, který hledal zlato už 25 let po celém světě, ale přesto se mu nedařilo zbohatnout. Jeho vyprávění o tom, že v okolí řeky Klondike by se měla nacházet naleziště zlata, zaujalo Carmacka. Jeho poslední slova, vyjadřující negativní postoj k Indiánům, jej ale velmi roztrpčila.
Carmack se společníky se poté přesunul o několik kilometrů proti proudu řeky, ke Králičímu potoku. Chtěli zde kácet stromy a klády prodat na pile u Fortymile Creeku. Díky Hendersonovu vyprávění zároveň hledali v potoce zlato. 16. srpna 1896 zlato skutečně našli. Naleziště bylo mnohem vydatnější než všechny do tehdejší doby objevené v oblasti Yukonu. Díky nálezu byl také Králičí potok přejmenován na Bonanza Creek.
O tom, kdo ze skupiny první zlato objevil, se dodnes vedou spory. Většinový názor se přiklání k Skookum Jimovi. Oficiálně byl objev připsán Carmackovi, protože on požádal úřady o registraci zlatonosné parcely, poté, co se mu podařilo přesvědčit společníky, že požadavku Indiánů by nemuselo být vyhověno. Podle tehdejších kanadských zákonů si mohl každý zaregistrovat v oblasti jen jednu parcelu - claim, o rozměrech 152 metrů na 305 metrů. Výjimkou byl objevitel zlata, který mohl mít claimy dva. Zároveň zaregistroval po jednom pro svou ženu a své dva společníky.
Zpráva o objevu zlata se rychle rozšířila ve zlatokopeckých táborech v údolí řeky Yukon a zanedlouho byly pozemky v okolí Bonanza Creek i sousedních Eldorado Creek a Hunker Creek zabrané lidmi, kteří předtím hledali štěstí jinde na řece Yukon. Henderson, ačkoliv hledal zlato jen několik kilometrů odtud, se o nálezu dozvěděl až ve chvíli, kdy všechny bohaté pozemky už byly obsazené. Zkoušel své štěstí na Hunker Creeku, ale kvůli podlomenému zdraví byl nucen prodat svůj pozemek za tři tisíce dolarů. Tento claim vynesl novým majitelům zlato za 450 tisíc dolarů než pozemek prodali dále za 200 tisíc.
Čtyřicetkrát na vrchol. Pokaždé padesát liber na zádech. Sklouznou zpět dolů. Znovu naložit, čekat a proniknout do lidského řetězu Stampeders stoupajících vzhůru do svahu......Chilkoot Pass 1897 - 1898.
Díky extrémní izolaci Klondiku od okolního světa se zpráva o bohatých nalezištích zlata dostala do USA až příští rok. 14. února 1897 dorazili první zlatokopové do přístavu v Seattlu. Na další parník, který připlul o několik dní později do San Francisca už čekaly tisíce zvědavců. Zpráva o tuně zlata na jeho palubě se okamžitě rozšířila po celém světě vypukla opravdová zlatá horečka.
Stampeders měli několik možností jak se dostat na Klondike. Někteří zvolili vodní cestu, kterou nazvali „cestou boháčů“. Plavba kolem Aljašky a po řece Yukon byla snadná, ale drahá. Někteří machři zkusili celou cestu projít jednou z pozemních cest z Edmontonu. Mnoho se jich poztrácelo, nebo dorazili dva roky po všech ostatních. Jiní mačkaři se pokusili přejít přes ledovce poblíž Jakutatu a Valdezu. V moři ledových věží se mnozí z těchto lidí ztratili nebo oslepli.
Většina "stampedů" se rozhodla pro nejlevnější, nejpřímější trasy přes průsmyky Chilkoot Pass (1067 m), nebo White Pass (873 m). Po této cestě „chudého muže“ se vydali přes pohoří Coast Range, aby se dostali k ústí řeky Yukon u Bennettova jezera. Na podomácku vyrobeném člunu pak urazili přes 500 mil po řece, aby se dostali k nalezištím zlata u Dawsonu.
Během podzimu a zimy 1897-98 dopravily lodě hledače zlata do Skagway a nedalekého Dyea na Aljašce. Obě místa se během několika měsíců rozrostly ze stanů do měst. Obchodníci postavili dvoukilometrový přístav na plážích, kde lidé z Tlingitu tradičně lovili ryby. Zločinecký boss Jefferson „Soapy“ Smith se živil naivními hledači zlata. Prostitutky vydělávaly více peněz než pradleny, kuchařky, švadleny nebo zdravotní sestry.
Skagway, na startu White Pass Trail, založil bývalý kapitán parníku jménem William Moore. Jeho malá usedlost byla zaplavena asi 10 000 přechodnými obyvateli, kteří se snažili dostat své požadované roční vybavení a zásoby přes pobřežní pohoří a po proudu řeky Yukon u jezer Lindeman a Bennett. Dyea, tři míle daleko, zažila stejně zběsilou aktivitu, když se hledači zlata vylili na břeh a vydali se po Chilkoot Trail do Kanady.
Cestu od pobřeží přes Chilkootský průsmyk museli překonat mnohokrát, každý zlatokop s sebou musel nést mimo nářadí na rýžování až jednu tunu zásob, aby mohl přežít zimu v kanadské divočině. Příslušníci kanadské Severozápadní jízdní policie to na hranicích Kanady důsledně kontrolovali. Každý zlatokop musel mít například 150 liber (libra = 0,45 kg) slaniny, 400 liber pšeničné mouky, 200 liber kukuřičné mouky, 125 liber fazolí, 75 liber sušeného ovoce, 25 liber cukru, 15 liber soli a 10 liber kávy.
Od hladiny Pacifiku stoupá Chilkoot Trail nejdříve zvolna deštným pralesem a zalesněným členitým údolím řeky Taiya pod ledovcem Saussure.
Z místa zvaného Scales (váhy - zde zlatokopové před zraky kanadské jízdní policie převažovali povinnou tunu zásob) nastupuje závěrečný strmý úsek na Chilkootský průsmyk - obávané Zlaté schody.
Vrchol Chilkoot Pass (1100 m n.m.) utopený v mlze a dešti se sněhem - státní hranice mezi USA a Kanadou.
Zpočátku cesty mohli využívat tažná zvířata, ale později se terén stal tak náročným, že zásoby museli nést sami. Docházelo k vraždám a sebevraždám, nemocem a podvýživě a úmrtím na podchlazení, lavinu. Závěr cesty k průsmyku Chilkoot byl velmi strmý a riskantní, na posledních 1000 metrech bylo převýšení až 300 metrů. Cesta vedla ledovým polem, ve kterém vytesali 1500 schodů. Na každý z nich se vešel jen jeden muž. Na této úzké cestě se tísnil nepřetržitý zástup lidí. Kdo z něj vypadl, musel se vrátit dolů a začít od začátku.
Na Whiteově průsmyku, nacházejícím se v nižší výšce byla situace ještě horší. Trasa k němu byla známá jako Chodník mrtvých koní, protože podél této cesty zahynulo na tři tisíce tažných zvířat.
Na kanadské straně se krajina okamžitě mění na alpinskou tundru podobnou jako v Norsku.
Stampeders si pomáhli stavbou různých plavidel při překonávání jezer Crater Lake, Long Lake a Deep Lake. Jezera jsou bohužel propojeny velmi náročnými úseky, které bylo nutno obejít opět pěšky s nákladem na zádech nebo se psím spřežením.
Po překonání hřebenů čekal zlatokopy sestup k jezeru Bennett na kanadské straně hor, kde se nekonečný proud lidí zastavil. Na břehu jezera přes zimu vyrostlo městečko z několika tisíc stanů. Lidé káceli stromy a vyráběli provizorní plavidla, přestože většinou tuto práci nikdy nedělali. Potom jim nezbývalo než jen čekat, až na jezeře roztaje led.
29. května bylo poprvé možno plavidla spustit na vodu. V průběhu 48 hodin se flotila, čítající 7 124 plavidel, naložená téměř 15 tisíci tunami zásob vydala na 800 kilometrů dlouhou cestu přes jezera a kaskády po proudu řeky Yukon, až na vytoužený Klondike. Odhaduje se, že v období zlaté horečky přišlo do liduprázdných oblastí okolo řeky Klondike až sto tisíc lidí, z toho v Dawson City jich bylo v roce 1898 skoro 30 000. Většina z nich však přišla příliš pozdě na to, aby zde zbohatli. Uplynuly už dva roky od objevení naleziště na Bonanza Creek. Všechny výnosné pozemky byly už zabrané a mimoto zlata bylo stále méně a méně. Když do toho přišla zpráva o nových nalezištích na Aljašce, lidé se začali houfně stěhovat tam a zlatá horečka na Klondiku skončila.
Konečně hladina Lindemanova jezera, za ním už následovalo pouze vytoužené Bennettovo jezero, ze kterého se vyráželo po řece Yukon na 750 km dlouhou plavbu do Dawson City.
Třetí den pochodu přes Chilkoot se počasí nemění jen místo deště pro změnu chumelí, protože řádně přituhlo. Přicházím do vlakové stanice Bennet Lake, konec Chilkoot Trailu. Je tu mrtvo. Nezbývá než šlapat po kolejích do Log Cabin, kde trať křižuje Klondike Higway, ze které bych se mohl dostat stopem do Whitehorse. Nebo si postavit loď jako zlatokop, protože stromy už tady za tu dobu zase pěkně dorostly. Opět mám štěstí. Po pár kilometrech pochodu potkávám medvěda, koukáme na sebe pěkně zblízka. Jsem tak zmrzlý, že si ani nejsem schopný vzít do ruky bear spray. Za zády se mi ozve troubení, medvěd zdrhá do lesa a mě nabírá pracovní drezína. V Log Cabin se mnou vystupuje dělník, který mě v klidu naloží do jediného auta co tam stojí a asi dvě hodiny se mnou jezdí po lesích, ale to už dávno spím. Probudím se, kolem tma jako v pytli a chlápek tvrdí, že jsem ve Whitehorse.
Auto zaměstnance železnice White Pass Yukon Route, který mi pomohl s návratem do Whitehorse.
Cestou po řece Yukon projížděli zlatokopové od Bennettova jezera řadu obtížných úseků např. obávané peřeje nazvané Bílý kůň v Miles Canyonu. Ty daly v době zlaté horečky jméno městu Whitehorse, ale vodní elektrárna postavená pod Miles Canyonem zvedla hladinu řeky a tím navždy zmizely slavné peřeje na Yukonu.
Jack London si jako zkušený lodník v době svého pobytu ve Whitehorse vydělával na živobytí převážením přeložených zlatokopeckých člunů přes peřeje Bílý kůň.
Poslední pohled na průzračnou Yukon River ve Whitehorse.
Řekněme si na závěr ještě pár slov o vzestupu a pádu města Dawson City. Na objevení zlata na Klondiku zbohatli nejen zlatokopové, ale především podnikatelé a podnikavci. Jedním z nejznámějších byl Joseph Francis Ladue, který je považován za zakladatele města Dawson. Ladue na Yukonu nebyl žádný nováček, žil zde od roku 1882 a zkoušel své štěstí nejdříve jako zlatokop, obchodník a podnikatel. Vlastnil pilu u ústí řeky Sixtymile River, několik kilometrů od Klondiku proti proudu řeky Yukon. Pochopil, že obchodováním se zlatokopy se dá vydělat víc peněz, než samotným hledáním zlata. Přišel na soutok řek Klondike a Yukon pouhých pět dní po Carmackově nálezu. Vytyčil zde pro sebe 64hektarový pozemek a šel si ho okamžitě zaregistrovat do Fort Constantine u ústí Fortymile Creek do Yukonu. Hned po návratu se pustil do stavby skladu a malé chatrče pro sebe, která však sloužila i jako hostinec. Vznikající město pojmenoval Dawson na počest kanadského geologa George Mercer Dawsona.
Mohutný Yukon River kalí čisté vody Klondiku v Dawson City.
V lednu 1897 bylo v Dawsonu asi pět srubů a malé stanové městečko. Na jaře mělo město už 1400 obyvatel a začaly se tu točit velké peníze. Noc v hostinci J. Laduea stála 50 $, jedno vejce 1 $, pětiminutová koupel 1,5 $. V červenci 1897 otevřel Harry Ash nový hostinec. Jen první noc měl tržbu 30 000 $ a každou další 3000 dolarů. Po třech měsících Ash z Dawsonu odešel se 100 000 dolarů. Koncem léta bylo v Dawsonu už deset hostinců, tanečnice v nich vydělávaly až 100 dolarů za noc. Ladue začal prodávat městské pozemky za 200 $ za čtvereční stopu (0,09 m²). Koncem léta mělo město už 3500 obyvatel.
Největší vlna přistěhovalců však dorazila až v následujícím roce, kdy dorazili lidé putující měsíce ze Skagway a Dyea. Ze sta tisíc, kteří se vydali na cestu, jich sem dorazilo čtyřicet tisíc. Ceny městských pozemků vyletěly do závratných výšek. V létě 1898 se Dawson City stalo největším městem na severoamerickém kontinentě na západ od Winnipegu a na sever od San Francisca.
Ještě ten rok ale jeho sláva začala upadat. Všechna bohatá naleziště už byla zabraná a většina nově příchozích neměla šanci zabrat si nové. Mohli si pozemek jen odkoupit, to však bylo příliš drahé. Když v roce 1899 přišly zvěsti o nových nalezištích na Aljašce, většina lidí se přesunula tam a počet obyvatel poklesl až na 8000. V roce oficiálního uznání Dawson City za město (1902), zde žilo méně než pět tisíc lidí. Později klesl počet obyvatel i pod tisíc a v roce 2006 tu žilo 1327 obyvatel.
Před slavným saloonem hotelu Downtown v Dawson City.
Mezi desítkami tisíc lidí, kteří přišli za zlaté horečky hledat na Klondike zlato, byl i Jack London, který své zážitky použil při psaní knih Bílý tesák a Volání divočiny. London přišel na Yukon jako jednadvacetiletý v září 1897 a zkoušel štěstí jako zlatokop na potoce Henderson Creek, 120 km jižně od Dawson City. Jeho chatrč byla po zlaté horečce opuštěná a znovuobjevená v roce 1936. V roce 1965 byla chatrč rozebrána a z původních prken byly zhotoveny dvě repliky. Jedna z nich byla postavena v Londonově rodišti a druhá v Dawson City, kde bylo zároveň otevřeno i muzeum věnované Jacku Londonovi.
Dalším uznávaným literátem spojeným se zlatou horečkou byl básník Robert W. Service, jehož chatrč dodnes stojí v Dawson City.
Ačkoliv zlatá horečka na Klondiku trvala jen pouhé dva roky, Klondike a Dawson City se díky ní staly známými po celém světě. Dawson City se snaží vzpomínku na zlatou horečku stále udržovat. Je tomu přizpůsobena i architektura města, nejsou zde žádné výškové budovy a i nově postavené budovy se musí stavět ve stylu z časů zlaté horečky. Turistika se stala nejdůležitějším hospodářským odvětvím ve městě a přes značnou vzdálenost od velkých center navštěvuje Dawson City každoročně velké množství turistů.
Text: Havroš, Foto: Havroš, děkuji Wikipedii a National Park Service, Klondike Gold Rush National Historical Park za další informace a dobové fotografie (díky také ostatním cestovatelům a publikacím o zlaté horečce na Klondike...)
