Splutí Snake River v kanadské provincii Yukon je úžasné dobrodružství v dokonalé divočině! Cesta se dá stihnout v závislosti na počasí za 14 až 20 dnů a urazíte přes 600 km po vodě od pramene řeky v pohoří Mackenzie, až k deltě řeky Mackenzie v Severním ledovém oceánu.
Snake River, paralelně s hranicí Yukonu a Severozápadních teritorií, blízko polárního kruhu, je jednou z nejvzdálenějších severních řek, která má vše co k dokonalé divočině potřebujete - hory, lesy, divokou vodu. Řeka protékající velkolepým pohořím Bonnet Plume na severním Yukonu nabízí rovněž skvělé možnosti k pozorování dívoké zvěře (Dall ovce, karibu, grizzly, vlk, los. orel ...).
Povodí Peel River, které se nachází na severním konci horského řetězce Rocky a Mackenzie, je krásně členitý region definovaný řekami Peel, Ogilvie, Blackstone, Hart, Wind, Snake a Bonnet Plume. Peel, jedno z nejpozoruhodnějších a nedotčených povodí horských řek v Kanadě, je srdcem velkého horského ekosystému s dlouhou kulturní historií, volně se pohybujícími divokými zvířaty a drsnou severskou krásou. Povodí Peel o rozloze více než 67 500 kilometrů čtverečních převyšuje slavnější krajiny, jako jsou národní parky Banff a Yellowstone – co do velikosti, nedotčené nádhery a ekologické integrity.
Náš sen se začal plnit na konci srpna 2016. Ve Frankfurtu jsme nechali Jirkovo auto a za 9 hodin jsme vystupovali na malém letišti ve Whitehorse. Yukon je subarktické teritorium ležící na severozápadě Kanady a není nic než ryzí a nefalšovaná divočina. Žije tu 37 tisíc lidí, valná většina právě v hlavním městě Whitehorse. To znamená, že na zbytek Yukonu, území velikosti šesti Českých republik, zbývá 8 tisíc lidí.
Je to opravdová země medvědů, kterých tu žije asi 18 tisíc. Jméno dala teritoriu řeka Yukon, proplétající se z jihu celou zemí, proslulá hlavně z dob zlaté horečky.
Ve Whitehorse jsme přespali v kempu Roberta Service, ráno nakoupili potraviny, v rychlosti prohlédli město (třeba kolesový parník Klondike) a taxíkem s Carlem putovali po Klondike Highway kolem řeky Yukon, až do osady Mayo, odkud jsme ráno naskočili na letadlo směr divočina. Náš malý hydroplán Cessna kotvil na Stewart River u základny malé rodinné firmy Black Sheep Aviation. Věčně vysmátý řidič Carl nás ještě povozil starou dobrou Chevroletkou po vesničce, aby nám sehnal před cestou poslední láhev piva - domácí výrobek usedlíků z Maya. Pak už jsme si užívali dvouhodinový let nad pohořím Nadaleen Range a nad klikatým korytem Bonnet Plume River (vrcholy Nadaleen Range dosahují nadmořské výšky až 2100 m).
Přistáváme na zrcadlově klidné hladině jezer Duo Lakes. Hlavně nic nezapomenout, dvoumístné letadlo bylo plně naloženo, a nesměli jsme mít ani o gram víc. Také v dutých plovácích hydroplánu jsme měli bágly a Jirka cestoval v zavazadlovém prostoru :-).
A pak je letadlo pryč, hrobové ticho, v dálce se zařezává do krajiny pravěké koryto Snake River a kolem nás na všechny strany 600 km absolutní divočiny. Ještě startovací fotka na památku a ozdravný pobyt může začít.
Místní sysel Parryův (arctic ground squirrel) nás zvědavě pozoruje před svou norou, když přenášíme naše živobytí k řece vzdálené 2 km. Tento malý hlodavec je nejdéle hibernujícím savcem. Dokáže v režimu zpomaleného organismu prospat celých 8 měsíců, kdy panuje na Yukonu a Aljašce zima. Sníží svou tělesnou teplotu a zpomalí tep na minimum.
Těšíme se tedy na první noc v divočině. Moc toho nenaspím, pořád si připadám jako v nějakém filmu.
Ráno první slavnostní kafe na Snake River. Počasí je parádní, tak na nic nečekáme a vyrážíme splout řeku. Je téměř podzim a dle očekávání se nám práší od vesel. 2 týdny tady nepršelo a šajnilo sluníčko, což je malý zázrak. Ovšem brzy se to mělo změnit. Tedy zbývaly nám přesně necelé 3 dny hezkého počasí. Zbytek cesty už pršelo pořád a vody jsme měli až nad hlavu.
Horní tok na Snake River je neustále lemovaný nádhernými horami. Jelikož jsme neměli telefony, mapy, prostě nic, co by nám řeklo, kde zrovna jsme (Jirka si vlastně nechal do Otic poslat super mapu přímo z Yukonu :-) viz. fotogalerie níže), najednou na nás vybaflo první nebezpečné místo v malém kaňonu řeky. Pozorně prohlížíme a raději ošulíme při břehu.
Jak už bylo řečeno počasí je první tři dny na nejkrásnějším horním úseku řeky velice příjemné. Snake River je dlouhá cca 300 km a od nástupního místa plavby se spouští dolů z nadmořské výšky 1200 m a při soutoku s Peel River dosahuje už pouze 50 m n.m.. Břehy jsou posety čerstvými stopami a hovínky medvědů, vlků a losů. Brzy medvěda zahlédneme, ale hned utíká.
Druhý den plavby nás zahlédne medvěd a tentokrát utíkáme/pádlujeme o život my. Měl tam rozdělaného sobíka a nechtěl se dělit, což chápeme. Každopádně otevřená medvědí tlama 2 metry od našich hlav si nesmazatelně vyryla místo do našich přeplněných pamětí. Další dva dny nám trvá srovnat si v hlavě, že to bylo o fous. Pak ale vidíme dalšího krasavce, jak se koupe kousek od nás. Když se přiblížíme s lodí, opět utíká do lesa. Tedy 2 : 1 pro nás.
Druhá portáž nás čeká u velkého kaňonu. Je třeba přenést loď a vybavení přes skalnatý břeh, protože první peřejnatý úsek hodnotíme jako nebezpečný. Druhou půlku sjíždíme. Koukají na nás Dallovy ovce v bezpečí strmého břehu řeky.
Ve vytrvalém dešti přijíždíme k magickému místu, kde se Milk Creek vlévá do Snake River. Pohoří Bonnet Plume Range s vrcholem Mount Macdonald dosahuje v těchto místech do výšky téměř 2000 m. Krátký a nenápadný potok Milk Creek, charakteristický svou mléčnou vodou vytékající z nedalekého ledovce, už vybagroval do krajiny solidní kaňon.
Ani si nastačíme všimnout a už se točíme v masivních vírech mohutné řeky Peel River, do které ústí Snake. Řeka je obrovská a nám začína nekonečný boj s protivětrem a deštěm. Za polárním kruhem se teploty blíží k nule a večer začíná mrznout. Hromady naplaveného dřeva na březích jsou ideální pro udržení tepla i stavbu nezbytného přístřešku v dlouhodobém deštivém období. Bez večerního ohně by to stálo za prd a právě to je na Yukonu to nejhezčí.
V nesčetných slepých ramenech a zátokách kralují na řece bobři a pravidelným plácáním ocasem do vody dávají znát svou nespokojenost, že se motáme na jejich území. Počasí na mohutné Peel River občas překvapí ojedinělým slunečným svitem na pár minut, ale jinak si udržuje svoji drsnou severskou tvář. Řeka připomíná souboj s větrnými mlýny. Severák protivítr je vytrvalý a obrovské víry vznikající při srážce proudů z desítek ramen řeky s námi dokážou pěkně zacvičit.
Když už to vypadá, že nám na splutí nebudou stačit ani naše tři týdny, protože téměř stojíme na místě, potkáváme indiány z nejsevernějšího kmene Tetlit Gwich'in. Jsme vlastně na jejich území, které se pořád rožšiřuje kolem celé delty Mackenzie River. Táboříme s nimi a večer s Garrym dohodneme cenu za odvoz po zbývajících 60 km řeky. Ráno nás tedy motorovým člunem vezou k přívozu u Fort McPherson. Trajekt pendluje po řece kdykoliv, když se na břehu objeví auto (takže skoro vůbec).
Jsme už v Severozápadním teritoriu kousek od Severního ledového oceánu a je to znát. Večer mrzne. Stopujeme po zbytek dne a ráno znovu. Celkem není koho stopovat. Jen pár místních vždy zastaví a naleje nám kafe. Jezdí tam taky indián Garry a nakonec nám nabídne, že nás za benzín hodí do Eagle Plains, kde bydlí. Skvělé, je to naším směrem po Dempster Highway a do Dawson City nám bude zbývat jen 410 km.
Hotel na Eagle Plains je jediná zastávka s hospodou, jídelnou a benzínkou na téměř 700 km dlouhé silnici. Z Eagle Plains nás vezou Peggy a John svým fungl novým Fordem. Ochotně nás přiblíží až do kempu v Dawson City a pokračují dál do Whitehorse, kam jezdí z McPhersonu přes celý Yukon nakupovat do supermarketu.
Prašná silnice Dempster Highway vedoucí na hlavní :-) křižovatku s Klondike Highway, poskytuje úžasné pohledy do okolní krajiny po celou cestu. Člověk tomu co vidí kolem, pořád nějak nemůže uvěřit...
Znovu překonáváme polarní kruh, tentokrát však autem a jižním směrem. Zastávka v národním parku Tombstone netrvá dlouho, ale opět nestačíme koukat na tu nádheru. Mít více času, asi bychom v Tombstone na pár dní zakotvili, ale cesta zlatokopů už volá. Díky indiánům budeme mít ještě 4 dny, takže šupem do Dawsonu, pak busem 600 km zpět do Whitehorse a vyrážíme k Pacifiku do přístavu Skagway na Aljašce. Pokusím se přejít nejslavnější část zlatokopecké cesty - Chilkootský průsmyk.
Text: Havroš, Foto: Havroš, Jirka a Peggy (také děkujeme Wikipedii atd.)
