V norském parku Dovrefjell se podařilo vrátit do divočiny mistního alpského ekosystému hned několik druhů. Hlavním hrdinou ale zůstává nepřehlédnutelný chlupatý kolos na krátkých nožkách - pravěký pižmoň severní.
Hlavním cílem národního parku Dovrefjell je udržet při životě poslední několikasethlavé volně žijící stádo divokých sobů ve Skandinávii. Mimo tyhle paroháče vrátili přirodě ještě polární lišky v roce 2010.
Nejslavnějším navrátilcem je ovšem MUSKOX, pižmoň severní. Je vědecky dokázáno výzkumem fosílií, že zde v pravěku opravdu chlupatec žil, než byl vyhuben pračlověky. Huňatí potomci doby ledové se jinde ve světě vyskytují pouze v odlehlých severních oblastech Arktidy a Grónska.
Letos jsem měl v plánu měsíční vandr do Brooks Range na Aljašce, kde jsem se těšil mimo jiné také na arktické pižmoně. Nemoc nedovolila, tak jsem za nimi musel právě do Norska, kam to máme k pižmoňům nejblíž.
Zdání klame
Na první pohled působí neškodně až neohrabaně. Jenže dlouhosrstý „malý tank“ se umí z letargie velmi rychle probudit. Doporučuje se udržovat vzdálenost alespoň 200 m.
Světový rekord v běhu na 100 metrů je 9,5 s.
Pižmoň, vážící až 450 kg, má „stovku“ za 6 s!
Proti mrazům nosí kožich složený ze dvou vrstev. Vnější srst je dlouhá až 90 cm. Kratší vnitřní zase silnější, 8x teplejší než ovčí vlna (nejlehčí a nejteplejší vlna na světě) a zároveň měkčí než kašmír. Vzácná vlna byla také důvodem téměř úplného vyhlazení pižmoňů. Chlupáči běžně odolávají mrazu až -50 °C.
Slavný obranný val
Obrana pižmoňů je všeobecně známá. Málokdo ovšem ví, proč se tomu tak děje. Důvodem je právě dokonalé zateplení těla, jejich chlupatá ochrana před mrazem. Proto nemohou před predátory běžet velmi dlouho bez přehřátí. Pokud jsou ohroženi, vytvoří tedy dospěláci obranný kruh se svými mláďaty uprostřed a používají své ostré rohy k odražení útočníka.
Oči jako sluneční brýle
Jako všichni přežvýkavci má i muskox z obranných důvodů oči posazeny na bocích hlavy a v nich vodorovné obdélníkové zornice, pro co nejširší rozhled po obzoru. Jeho specialní model zorniček pro přežití v mrazu navíc působí jako sluneční brýle, aby zabránily oslnění sluncem (sněžná slepota) odrážejícím se od sněhu a ledu.
Pižmoni jsou v pohodě. Klidně sebou prásknou do sněhu a přežvykujou. Třeba hodinu i dvě. A vůbec se jim nedivím. Příliš často zvedat 400 kg ze země není u pižmoňů jen tak. To se musí nejdřív na zemi pěkně rozhoupat, a pak se v pravý čas vyšvihnout na nohy.
Muskox není správně
Pižmoň severní má ve všech jazycích poněkud matoucí název. Jeho latinské jméno Ovibos znamená doslova "ovcotur". I když patří do řádu turovitých, s pravými tury (Bovinae) není příbuzný, mnohem blíž má k ovcím a kozám (Caprinae). České jméno pižmoň připomíná pižmo, to ale tento sudokopytník neprodukuje. Jedná se v podstatě o překlad chybného anglického názvu muskox – tedy pižmový tur. Každopádně nejpřesnějším názvem označili chlupaté obry Eskymáci (Inuité), nazývají je "umingmak" nebo "itomingmak", což znamená „zvíře s kůží jako vousy“.
Z očí do očí s pižmoněm na 4 metry
V Dovrefjellu je 20. září, tedy v den příjezdu, chumelenice a pod nulou. Prvního pižmíka vidíme chrápat ještě večer nedaleko silnice. Proto hned ráno škrábu zamrzlého Stříbrňáka (na letních gumách) a nasazuji gumáky s beranem. Těch pár stupňů pod nulou naštěstí zatím nedělá problém při startování naftového motoru (jsem vždycky nervózní od doby, kdy se Stříbrňák lehce šprajcnul v Tatrách při -20 stupních). Po 10 km nechávám auto u silnice a hledám pižmoně.
Ve sněhu je zřetelná stopa dobře vidět i v chumelenici. Brzy zarostlého hromotluka najdu. Spatřil mě a drží si odstup nějakých 100 metrů. Abych se dostal blíž a býka nevyplašil, musím brodit řeku. Vody je moc, gumáky to nezachrání a ve finále ještě zakopnu (mám je půjčené a o číslo větší). Jdu po krk pod vodu. Nad hladinou trčí jen batoh i s foťákem. Pižmoň se zatím vzdaluje. Zpátky k autu to mám pár kiláků a pižmoň vzdálenost směrem kam kráčí ještě natahuje.
Krasavec přichází k řece, aniž by tušil, že do sebe za chvíli málem vrazíme. Pak mě dobrou půlhodinku okukuje. Naštěstí je tenhle břeh pro nás dva dost velký.
Vykroutím vodu ze všeho, co se dá a oblékám zpět mokré hadry. Mrzne, chumelí a venku je šero jako večer. Pokud se pohybuju je to v pohodě. Problém nastává, když se s chlupáčem téměř srazím na břehu další řeky. Macek se totiž takticky pustíl do dvoumetrového roští, aby mě zmátl. Asi zmotal i sám sebe, neboť nyní stojíme tváří v tvář na vzdálenost 4 metry. Obří býk nikam nepospíchá a několik minut si mě prohlíží. Sedím na prdeli a čekám, jak to vyhodnotí. Couvnout mohu jen asi o metr.
Pižmoň mi dá nejdřív lehce najevo, kdo je tu pánem. Skloní hlavu, zahrabe kopýtkem a lehce zafuní. Hlavou zatím nepohazuje ani nerýpe kolem. Má srandovně křivou tlamu, tak mu říkám "Křivohubko". Po dalších asi 15 minutách konečně začíná pokukovat směr řeka. Už je nejvyšší čas, protože začínám v chumelenici a v mokrých věcech pěkně mrznout. Říkám kamaráde, já už v řece byl, teď si na řadě ty.
Naštěstí v souboji na výdrž začínám vyhrávat. Huňatec se pomalu šourá k řece a předvede předpisové brodění řeky. Se svými asi 450 kily má lehký problém pouze na strmém břehu při výstupu z vody. Pak se loučíme a já se snažím rozhýbat kostru na krutou cestu zpátky. Ještě mě čeká jeden brod, ale to už se "vsákne". Na čundru bych musel fofrem rozdělat oheň, ale na mě čeká asi po pěti kilometrech Stříbrňák, tak zabírám co to dá, abych se zahřál. Auto, topení, srub, kamna a horký čaj.
Došlo i na souboj pižmoňů
Zážitků s pižmoni bylo za těch pár dní dost, i když se zdržovali spíš pod horami, kde ještě nebylo moc sněhu. Na vysokých kopcích jsem je hledal marně. Nejvíc jsem potkal tři pohromadě, takže žádné stádo s pižmoňátky. Dočkal jsem se i nějakého postrkování a lehkých soubojů, jenž předváděli starý "Jednorožka" s mocnými dredy a mladý krasavec s bílou trvalou. Nejhezčí rohy zase nosila jedna pižmoní slečna.
Jednorožka třepe hlavou, hrabe kopýtkem a pomalu, jako malý tank se sune směrem k mladšímu býkovi.
Mládežník je iniciativní a rozbíhá se jako první. Starý Jednorožka se ani nehne, jen skloní hlavu.
Následuje rána, jako když do sebe křupnou dva kokosové ořechy.
Jednorožka stojí jako pevně zapuštěný v zemi. Po nárazu se jen lehce ukloní, jako by říkal: "Tohle můžeš zkoušet celý den." Mládežník se od něj doslova odrazí. Notnou chvíli pak třese hlavou, než se vzpamatuje. K dalšímu útoku již nedojde a zdejší uzemí nyní patří starému jednorohému válečníkovi.
Pro pižmoně začíná páření mezi srpnem a říjnem. Proto ty strkanice. Telata se rodí mezi dubnem a červnem kravám starším dvou let. Růst je rychlý a zvířata váží po roce asi 100 kg. Proti větším zimním skupinám tvoří během říje menší harémové stáda, od 5 do 15 samic a dorostenců, s jedním dominantním býkem, který brání dalším dospělým býkům stádo ovládnout. Býci, kteří jsou vyloučeni z těchto chovných stád, putují divočinou a hledají jiné stádo, ale obvykle se v zimě znovu připojují ke skupinám smíšeného pohlaví.
Během říje bojují býci ve velkolepých soubojích. Po předvedení rituálu demonstrující sílu (třepání hlavou, orání rohy) se býci vrhnou nejvyšší rychlostí ze vzdálenosti cca 50 metrů rohy proti sobě. Po střetu se býci odrazí, kývají hlavami ze strany na stranu a opakují souboj, dokud se jeden býk neotočí a neuteče. Bitvy mohou mít i více než 20 střetů. Býčci mají doslova pancéřované lebky ze silné rohoviny a 20 cm odpružené kosti přímo nad mozkem v oblasti kontaktu.
Pižmoni v Dovrefjellu
Norská populace v Dovrefjellu se zdržuje na ploše přibližně 340 km². Některá zvířata jsou občas zabita v důsledku srážky s vlakem na železnici, která okrajem parku prochází poděl silnice na Trondheim. Stáda se pohybují v oblasti Nystuguhø, na kopci Kolla a v okolí Hjerkinnu. V létě se stahují dolů k řece, kde jsou bujné travnaté pastviny. V zimě je k dispozici málo trávy (pižmoň se živí pouze rostlinami, nikoli lišejníky jako sobi). Přestože pižmoň patří do suchých arktických pastvin, na Dovrefjellu se mu podle všeho daří dobře.
Nejdříve zde bylo vysazeno stádo 10 kousků z Grónska v roce 1931. Dalších 23 jedinců bylo přivezeno v letech 1947 až 1953. Nyní žije v parku pravěký pižmoň severní v počtu 200 - 300 kusů. Časem se u tak malé populace, která pochází pouze z několika dovezených zvířat, očekává deprese z příbuzenské plemenitby.
Další pokusy vysadit pižmoně na jiných místech Skandinávie byly neúspěšné. Pižmoni byli dovezeni na Svalbard v letech 1925–26 a 1929, ale tato populace vymřela v 70. letech 20. století. Zkoušelo se to i na Islandu kolem roku 1930, ale pižmoni nepřežili.
I přes hrozbu úbytku suchého klimatu a stále početnějších dešťů kombinovaných s mrazem je tamní populace pižmoňů zatím ustálená.
Text a foto: Havroš