Přechod slovenských Tater na sněžnicích je nezapomenutelný zážitek, ale ještě lepší to je, když přeje počasí. Letos jsme se konečně dočkali a poslední den byla obloha dokonce dokonale modrá.
Pravidelně jezdím během vánočního shonu na sklonku roku do divočiny za sněhem, abych provětral sněžnice. V přírodě je klid, liduprázdno, akorát to vánoční počasí je loterie - většinou prohraná. Zima totiž teprve začíná a sněhové chumelenice, oblačnost, vichry a další živly se předvádí, jako by chtěly dohnat co zameškaly během mírného prosince.
Tentokrát jsme s Indiánkou již podruhé zvolili nejmenší velehory světa - Vysoké Tatry a také část Belianských Tater. Šli jsme opačnou cestou jako před dvěma roky a dobře jsme udělali. Tentokrát bylo nasněženo už na úpatí hor, takže první výšlap na "Zamku" kolem Studeného potoka valíme sněhem a cestička je překvapivě prošláplá. Je 23. prosince a kromě pár lidí u vodopádu a u "Rainerky" jsme tu téměř sami a kráčíme za soumraku sněhem k chatě a společnost nám dělá pouze nebojácná liška. Večer je krásných 15 pod nulou.
Brzo ráno máme šok, teplota stoupla k nule a dokonce prší. Máme v plánu vyrazit na Zbojnickou chatu, ale sníh je nepříjemný, padá "sněhodešťo", směrem nahoru je vše v mlze a docela profukuje. Cesta není prošláplá a boříme se i po pás. Tenhle sníh je problém i pro sněžnice. Ale stejně to zkusíme. Za polovinou cesty nahoru už toho máme dost a vracíme se. Ještě mrkáme na ledopádové lezce a pomalu sestupujeme zpět. S chataři a ubytovanými dáváme skvělou slovenskou štědrovečerní večeři a dokonce dostáváme i dárky.
Třetí den se znovu ochlazuje, stále zataženo a chumelí. Na sněžnice je to ideální a od Skalnaté chaty už prošlapáváme cestu sami. Směřujeme na "Brnčialku" a sněhu stále přibývá. Na chatě jsme tentokrát úplně sami. No, zas tak sami tam nejsme, protože půl chaty okupuje pět nádherných štěňat ovčáckého psa Bruna. Toho známe už z minulých let a hned si také od hrdého chataře vyslechneme jeho slavný příběh šampióna plemene.
Lišky šmejdí kolem chaty celou noc a ráno znovu. Jsou tady stále početnější a drzejší. Raritou je tady ovšem bobr evropský, který se zde na Zelenom plese usadil v nadmořské výšce téměř 1600 m (samozřejmě nikdo neví, jak se tam dostal, odhaduje se, že snad přešel z Polska). Bobr v těchto drsných klimatických podmínkách vesele rube stromky a TANAP s tím z hlediska rozšíření biodiverzity asi nemá problém, což je fajn.
My už ale vyhlížíme svítání a čeká nás nádherný den. Ve stínu kouzelných horských štítů, které téměř celý den nepustí slunce do údolí Zeleného potoka, pokračujeme stoupáním směr Velké Biele pleso na hranici Belianských Tater. Ty jsou na sněžnice ideální a navíc jdeme první v čerstvém sněhu. Čistá obloha a neposkvrněné sněhové pláně připomínají expedice v Laponsku. Je to parádní úsek až k chatě Plesnivec. Dáváme kafe a slivovici. Teplota padá na - 16 stupňů a ke Stříbrňákovi docházíme už za soumraku. Na ubikaci v Kežmaroku už to jde dolů na víc než 20 °C pod nulou a ráno nám Stříbrňák odmítá nastartovat. Nakonec se to podaří a čeká nás závěrečný objezd celého prosluněného pohoří Tater. No i vánoce můžou být fajn :-).
Text a foto: Havroš
