Lemmenjoki je pravá laponská divočina za polárním kruhem. Tentokrát jsme zvolili zimní čundr na sněžnicích, protože po letním dobrodružství na vodě v Laponsku jsme si chtěli oddychnout od komárů, vyzkoušet sněžnice, využít pohostinnost finských útulen, letět letadlem a spatřit polární záři.
Název Laponsko (laponsky Sápmi, švédsky Lappland, norsky Sameland, finsky Lappi a rusky Лапландия) označuje zemi obývanou kmeny Sámů, dříve nazývaných Laponci, dnes je však toto označení většinou považováno za hanlivé. Leží v severní Evropě a zahrnuje severní část Skandinávie (Norsko, Švédsko a Finsko) a poloostrova Kola v Rusku. Převážná část Laponska leží na severu za polárním kruhem. Západní část je hornatá, zvyšující se směrem k norské hranici.
Nejvyšší horou je švédská Kebnekaise (2 106 m). Na švédské straně směrem od hranice se nacházejí mohutné řeky tekoucí od severozápadu na jihovýchod. Na severovýchodě má terén podobu nízké plošiny se spoustou močálů a jezer, z nichž je největší jezero Inari ve finském Laponsku.
V Laponsku se nachází bohatství nerostných zdrojů, zejména železné rudy ve švédské části. Sob, vlk, medvěd, rosomák a mořští i suchozemští ptáci jsou typickými zástupci místní fauny, stejně jako nesčetné množství hmyzu vyskytující se během krátkého léta. Oblast také oplývá množstvím ryb. Laponsko („země Sámů“) má celkovou populaci 2 317 159 obyvatel na rozloze 388 350 km². Sámů zde žije cca 70 000. Největší města jsou Rovaniemi a Kiruna.
Letadlem jsme ve Finsku celkem rychle. Na letišti v Ivalu panuje překvapivá teplota 8 °C a vypadá to jako na jaře. Hned si říkáme, že jsme neměli vyměknout a vyrazit třeba v únoru, kdy tady mají pořádnou kosu. Ale naše obavy byly naprosto zbytečné. V lesích laponské tajgy je zima i na začátku dubna pořád ve formě.
Náčelník sleduje parádní západ slunce nad Skandinávií. Za chvíli jdeme na přistání těsně vedle mohutné Ivalojoki, která se každou zimu na dlouhých 8 měsíců promění na dálnici pro sněžné skůtry.
Místo taxíku nás z letiště na start expedice veze luxusní dálkový autobus - zcela prázdný a jen pro nás. Přijíždíme du Njurgalahti. Nyní opuštěný kemp u řeky Lemmenjoki. Začíná montáž našich doma vyrobených „pulek“, na kterých budeme táhnou bágly. Hned po prvních kilometrech získáváme první zkušenosti při pochodu s improvizovanými pulkami. Sníh naštěstí začíná k večeru mrznout a teplota jde konečně dolů.
Účastníci expedice zapřažení v postrojích, zleva: já, Šema a náčelník Kipo
Trasa expedice
Za soumraku docházíme po pohodlné „skůtrovce“ na Kotu - konečně první noc v divočině.
Další den je v plánu výstup na vrchol Joenkielinen. Teplota je příjemná opět nad bodem mrazu. Na vrcholu (535 m/n.m) je pouze malá vrstva sněhu příjemná pro chůzi. Azimut nás pak posílá opět do údolí, kde je potřeba v zasněžené krajině objevit bezejmenný potok vtékající do většího potoka Villitgeahči. V údolí potoka je samozřejmě hodně sněhu, který znepříjemňuje chůzi a proto volíme vždy výstup na kopec, rovněž pro lepší orientaci. Odměnou za to je těsně před soumrakem pohled na cca 2 km vzdálený srub.
Ještě ovšem netušíme, že posledních 1,5 km půjdeme 4 hodiny. Srub totiž leží v údolí potoka Oahojohka a musíme sestupovat lesem, kde se i ve sněžnicích propadáme až po pás do sněhu. Zde dokonale zlikvidujeme hliníkové tažné tyče a dál taháme boby již na provazech.
Další den se obloha vyjasňuje a teplota poprvé padá hluboko pod bod mrazu. Během stoupání uprostřed bílého nekonečna dáváme občas „kuřpauzu na čaj“. Než se nadějeme je tu nejvyšší vrchol laponské divočiny v oblasti mohutné Lemmenjoki. Jmenuje se Morgam-Viipus a dosahuje 601 m/n.m. Z této pozice lze krásně pozorovat celé povodí a vyhlášenou zlatokopeckou oblast. Pokud je ovšem jasno, což nebyl zrovna náš případ.
Při sestupu do údolí opět hledáme staré „skůtrovky“ a vymakáváme techniku sestupu s pulkami ovládanými provazem, nebo vrťěním zadku. Jsou různé způsoby zdolávání prudkých srázů, někdy boby pouštíme samotné, někdy na provaze no a někdy se na nich pokoušíme jezdit.
Lemmenojoki nás uvítala několika „téměř“ zamrzlými rameny, jak jsme se na vlastní nohy brzy přesvědčili. Oblíbené taktikou, jak se nepropadnout do řeky, bylo "přebíhání tenkého ledu". Se soumrakem naštěstí nacházíme parádní srub Kultahamina. Topíme v pecu, pijeme slivovici a sušíme.
Náčelník předvádí oblíbenou disciplínu - přebíhání tenkého ledu.
Ráno děláme tradičně kafe. V horním toku je řeka ještě dravá a tedy nezamrzá úplně, nemusíme roztápět sníh, stačí jen prorazit jednodenní led a nabrat průzračně čistou vodu. Mrzne pořádně a je konečně nádherně. Obloha bez mraků. U dalšího srubu je jako vždy pečlivě připraveno dřevo, zřejmě proto také v lese neuvidíte jediný pařez.
Slunce u srubu na stejnojmeném potoce Morgamoja pomalu zapadá a je stáleě jasno. Večer padá teplota pod - 25 °C a nebe je plné hvězd. Dnes se snad konečně dočkáme! O půlnoci je opravdu našich pár minut slávy tady. Foťák předvádí heroický výkon a v režimu automat pořizuje pár důkazů na památku.
Polární záře nad Lemmenjoki.
Domorodci si naše dětské bobíky vždy nevěřícně prohlíželi a teď konečně víme proč.
Ráno pokračujeme cestou přes vrcholek Gaskoaivi k největšímu nalezišti zlata u soutoků potoků Palmroontinoja a Lentokentanoja. Takzvané malé halo (halový jev) - světlé duhové kolo kolem středu slunečního disku - nám dobré 2 hodiny zpříjemňovalo pochod u zlatého potoka. Pro nás to ovšem byla duha, kterou poprvé v životě vidíme celou.
Přicházíme k nalezištím zlata. Lapin Kulta - nápis na lahvích finského piva znamená Laponské zlato. Zlatá horečka tu propukla už před stopadesáti lety. Ve dvacátém století mezi válkami, ale hlavně na počátku padesátých let zažilo Laponsko nový boom. Táhly sem spousty prospektorů, kteří si zabrali claimy a začali rýžovat zlato. Tato horečka poměrně záhy utichla, zlata tu opravdu tolik jako na Aljašce nebylo. Po zlatokopech zůstaly různé památky, vytěžená i funkční naleziště.
V Laponsku je zlata všude spousta, ale moc se nevyplatí je rýžovat. Dodnes sice někteří finové jezdí „na prázdniny“ k laponským řekám zbohatnout, nějaké šupinky zlata vyrýžují, ale říkají, že kdyby je neprodali předražené turistům, tak si nevydělají ani na lístek na autobus.
Po odchodu prospektorů přišli do Lemmenjoki jiní. Přivezli malé bagříky, sudy s naftou, postavili sruby – dnes i montované domky, podařilo se jim získat výjimku ze zákona o průmyslové nevyužitelnosti národního parku a začali promývat lemmenjocké potoky ve velkém. Správa parku však turistickou cestu, která sem vede, raději odklonila, takže milovník přírody pozná, že se tu děje něco nekalého, jen podle zakalené vody v potoce. My jsme se k nalezištím samozřejmě vydali na průzkum, jelikož jak říkají domorodci: „Cesty naše kroky váží, ale ve sněhu nic nepřekáží“.
Kolem potoka Mátit Ravadas směřujeme k dalšímu srubu na již mohutné Lemmenjoki. Večer ve srubu Ravadasjarvi se dělíme o nocleh se špaňělským zájezdem, který nás pohostil polévkou z čerstvého lososa. Srub již leží v chráněné části národního parku Lemmenjoki a podlouhodobě zamrzlé široké řece se lze ke srubu pohodlně dostat na skůtru, běžkách či lyžích (i na sněžnicích) z 15 km vzdálené nejbližší příjezdové cesty v kempu Njurgalahti.
Máme odpočinkový den a vyrážíme bez báglů na „lov“ a také prozkoumat potok Ravadas se slavným vodopádem. Vodopád Ravadaskongas vznikl ve skalnaté oblasti při ústí kaskádovitého potoka Ravadas rovnou do Lemmenjoki. Opět využíváme výhod zimního putování a procházíme zamrzlým korytem potoka až k posledním skalám.
Náčelník na lovu.
Skandinávský sever za polárním kruhem bude asi jediné místo na světě, kde můžete svobodně užívat příjemných večerů v otevřených srubech pro cestovatele s praskajícím dřevem finských borovic v kamnech.
Další den „On the road again“. Po Lemmenjoki míříme přes Njurgalahti do Inari. Za soumraku dorážíme do kempu a v hospůdce dáváme pár plechů. Po noclehu v opuštěné sauně a patřičném finském saunování startujeme za mrazivého rána na královskou 50 km etapu do Inari.
Při přechodu jezera Menesjarvi u nás zastavuje na skůtru sámský starousedlík z Inari, jenž byl jako většina místních chytat ryby „na dírku“. Rozdělíme se s ním o poslední zbytky ohnivé vody a obdivujeme tradiční sámské boty ze sobí kůže vycpané senem, na které samík nedá dopustit.
Po 30 kilometrech pochodu přichází malá sněhová bouře. Cestou kolem krajnice jediné spojovací asfaltky z Kittyly do Inari se s přibývajícím večerem rozhodujeme pro stopování a nakonec nás mladý fin opravdu posune dodávkou posledních 10 km do Inari, kde se nám podaří v místním kempu domluvit nocleh v chatce.
Inari (Anár v severní sámštině) je obec ve Finsku. Byla ustanovena roku 1876. Jejími největšími vesnicemi jsou Ivalo s asi 4 000 obyvateli a samotné Inari (centrum obce) s asi 450 obyvateli. V celé obci žije ve finském Laponsku asi 7 270 lidí. Rozkládá se na ploše 17 321,32 km², ze kterých 2 148,51 km² je vodních ploch. Plochou je to největší obec ve Finsku. Hustota zalidnění zde ale v průměru činí pouhých 0,5 ob./km². Jezero Inari (finsky Inarijärvi, sámsky Anárjávri) leží za polárním kruhem, přibližně 1100 km severně od Helsinek. Díky jeho poloze je jezero od listopadu do června většinou zcela zamrzlé. Rozloha jezera je 1040,28 km². Jezero je 80 km dlouhé a 40 km široké. Maximální hloubka je 94 m. Leží v nadmořské výšce 118 m v široké sníženině tektonicko-ledovcového původu.
Z Inari cestujeme busem do Ivala a po noci v kempu vyrážíme ráno po zamrzlém veletoku Ivalojoki na letiště. Rozkaz zněl jasně: „Dojít s bobama až do vestibulu!“ Posledních 10 km na letiště a už se těšíme do tepla...
Naše výprava skončila a poslední cesta dětských bobíků taky. Boby jsme slavnostně vynesli z vestibulu letiště (měly to i se smutečním zpěvem zdrcených majitelů) k popelnicím, jelikož již nabíraly prodřeným dnem sníh. Jejich přínos výpravě byl neoddiskutovatelný. Zůstanou navždy v našich vzpomínkách....
Text a foto: Havroš (díky Wikipedii atd...)
