Kdysi dávno v době ledové se Tatrami proháněly svérázné živočišné druhy. Tyto "ledovcové originály" se vyvíjely zcela samostatně, což je dnes jednoznačně prokázáno. Proto se bratja Slováci mohou pyšnit hned několika vzácnými endemity. Nejznámější poddruhy z pásma kosodřeviny a horských luk jsou kamzíci a svišti tatranští.
Mezi tyhle významné glaciální relikty patří mimo jiné vzácný korýš žábronožka arktická (Branchynecta paludosa), žijící jen ve dvou tatranských plesech, protože ty přes zimu vysychají (umožňují tak žábronožkám vyvinutí vajíček) a kos horský (Turdus torquatus). Dalšími endemity jsou např. hraboš tatranský (Microtus tatricus). Při návštěvách Tater jsem se soustředil spíš na méně plaché druhy vysokohorské zvěře - kamzíka a sviště tatranské. Oba se pohybují ve výškách od 1 600 do 2 350 m, což jim zaručuje relativní bezpečí před člověkem.
Kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica) v Západních Tatrách.
Kamzík z doby ledové
Kamzíků horských běhá po horách střední a jihovýchodní Evropy přibližně na půl milionu jedinců. V současnosti je popsaných 7 poddruhů a my ze střední Evropy známe především dva: kamzík horský alpský (Rupicapra rupicapra rupicapra) a kamzík horský tatranský (Rupicapra rupicapra tatrica). Podle nálezu lebky z jeskyně nacházející se na Muráni v Belianských Tatrách se rovněž u kamzíka prokázalo radiouhlíkovou metodou, že fragmenty této lebky pocházejí z pozdního glaciálu. Morfologické rozdíly na úrovni tvaru kostí to potvrdily (odlišné tvary lebečních švů atd.).
Na rozdíl od slovenských brášků mají naopak kamzíci v Jeseníkách zaděláno na věčné problémy právě díky jejich původu. Jsou bohužel tím poddruhem kamzíka horského alpského, který byl v roce 1913 dovezen z rakouských Alp. Časem doplnili jesenickou populaci i kamzíci z Tater. Jsou tedy na černé listině nepůvodních druhů a navíc kříženci. Nejsou přísně chráněni jako kamzíci v Tatrách a jejich počty (asi 450 kusů) zcela závisí na rozmarech lidských institucí. Na kamzíky v Jeseníkách odkazují články "Divočinou Jeseníků" a "Kamzíci co zírají na Praděd".
V roce 2011 vědci potvrdili, že populace kamzíků v Nízkých Tatrách už není použitelná jako náhradní pro případ vyhynutí kamzíka horského tatranského v TANAPu. Tato záloha byla v roce 1969 po vyhynutí kamzíků v Nízkých Tatrách dovezena právě z Vysokých Tater. Co se tedy stalo? Ze Slovenského ráje a Velké Fatry k nim v uplynulých desetiletích doputovali a následně se křížili jedinci tamních nepůvodních alpských kamzíků.
Slovenští správci Tatranského národního parku ale mohou být klidní. Kamzíkům se v nejmenších velehorách na světě výborně daří a jejich populace si úspěšně udržuje vysoké stavy i bez zásahů člověka.
Svišť tatranský hlídkuje v kamenném poli poblíž Tiché doliny.
Svišti geneticky jedineční
Svišť horský tatranský (Marmota marmota latirostris) je tedy genetikou potvrzeným originálem (poddruhem), který vytváří v TANAPU početné kolonie. Vědci z TU Zvolen to potvrdili na základě morfologie lebek odlovených jedinců. Tatranský "hvízdák" se vyvíjel zcela samostatně už od chladnějších období pleistocénu. Při výzkumu populace například v Širokém sedle, prokázaly testy jasné rozdíly mezi tatranským svištěm a svištěm alpským. Kolonie svišťů v Tatrách tak mají opravdový punc originálu. V zimě si na ně moc myslet nemůžeme, spí totiž až 6 měsíců v roce. Kolonie na Sněžných kopách přezimovala ve výšce 2 299 m a ven se vyhrabala až v červnu po rekordních 7 měsících! Přiblížila se tak savčímu světovému rekordu syslů Parryových (Spermophilus parryii), kteří na Yukonu či Aljašce prochrápou během dlouhé zimy ještě o měsíc déle! Když se ale s prvním oteplováním vyhrabou na jaře z nor, je možné podle hlídkového pískání, jejich kolonie v Západních i Východních Tatrách celkem snadno objevit.
Ve Vysokých Tatrách se naštěstí originálním kamzíkům i svišťům daří. Dnešní populace kamzíků čítá na slovenské straně asi 1200 kusů a na polské přibližně 300 jedinců. I svišťů je více než tisícovka. Můžeme si tedy dál užívat přítomnost populárních "hvízdáků" i akrobatických čertů v prostředí rozeklaných tatranských štítů.
Text a foto: Havroš
(poděkování za informace Wiki i TANAPu)