Ze Slezska je to na Slovensko kousek. Máme tak možnost (když provoz dovolí) být za cca 3 hodinky v opravdových velehorách, i když jsou nejmenší na světě. Tatry by se daly rozpůlit na Západní a Východní (mimo Nízké Tatry). Pokud hledáme méně exponované kopce dostupné s těžkým batohem, jsou právě Západní Tatry ideálním místem pro čundr téměř "kanadskou" přírodou.
Pro klasický čundr divočinou zas tak ideální Tatry nejsou, protože putujeme národním parkem a ten má velmi přísná pravidla. Pro trempíky s dobrodružným srdcem jde o základní zákazy popírající samotný smysl svobodného vandrování. Nesmí se chodit mimo turistické značky, nesmí se tábořit, rozdělávat oheň ani bivakovat. Pohybovat se v TANAPu lze pouze za světla. Přesto stále zůstává několik důvodů proč Tatry prochodit s báglem.
Letos jsme s Indiánkou vyrazili do Tater poprvé na Velikonoce a znovu se bylo na co dívat. Koberce šafránů karpatských (i když Slovák by určitě povedal šafrán tatranský) se táhly každou dolinou od řeky Belé.
Charismatický vrchol Kriváň, tyčící se na řekou Belou, znamená konec mírnějších Západních Tater a nástup horských velikánů Vysokých Tater s 25 vrcholy vyššími než 2 500 metrů nad mořem.
Slovenské "Rockies"
Východní Tatry můžeme dále rozdělit na Vysoké a Belianské. Vysoké Tatry plné mohutných štítů jsou jediným pohořím Karpat, které má alpínský ráz. Jsou nejvyšším pohořím celého karpatského oblouku a nachází se zde 25 vrcholů vyšších než 2 500 metrů nad mořem. Nejvyšší horou celých Karpat o rozloze 210 000 km2 a dělkou 1 500 km, je tedy Gerlachovský štít na Slovensku (2 654 m. n. m.). Pochopitelně je na jejich úpatí nejvíce atrakcí, hotelů a človíčků. Zato Belianské Tatry jsou vysoké do cca 2 150 m (Havran), ale pro vandry mnohem lepší, částečně vhodné i pro sněžnice a velmi málo navštěvované.
Západní Tatry, především část Roháče, již musí snášet větší tlak turistů nastupujících na slavný okruh k Roháčským plesům. Vrcholy od Zuberce až po Ostrý Roháč jsou pro cestování natěžko ještě náročnější, ale dále na západ, až po Koprovou a Tichou dolinu, se táhne mírumilovný hřeben plný průzračných pramenů a jezer, lemovaný kouzelnými dolinami, ideální to místo pro divokou zvěř. Navíc zdejší skály nejsou "pouze" ty líbivé bílé vápence (jak je známe z filmů o Vinnetuovi) z jižních části Karpat, ale poctivá žula připomínající pravou divočinu Skalistých hor. Žulová část se táhne od Roháčů a končí na úpatí Belianských Tater, kde již přebírá vládu vápenec a to se nezmění, až do konce celého karpatského oblouku v Rumunsku a Srbsku.
Cestu hřebenem Západních Tater si můžete prohlédnout na mapách hřebenovek maphub.net
Brzy za svítání je setkání s medvědem hnědým tatranským :-) velmi pravděpodobné. Medvědice si právě vykračuje na pastvu u Tichého vrchu nedaleko turistické červené značky na konci Tiché doliny.
Nejen za medvědy
Přirovnání k Rocky Mountains se opravdu nabízí. Samozřejmě se jedná o velké štěstí, pokud člověk zažije střetnutí s velkou šelmou, ale jsou tady, A zas tak velký rozdíl mezi zdejšími krasavci a jejich zaoceánskými bratránky to není. Snad pouze ve velikosti, což je logické, protože na Yukonu či Aljašce ještě existují obrovské fláky nedotčené divočiny, kdežto u nás v Evropě si můžeme k divočině čichnout jen v národních parcích. Amíci mají grizzlyho, my máme hnědáka, vlka, rysa. Nemáme běláky, karibu, wapiti a moose, máme ale jeleny, kamzíky. Dokonce máme větší orly než jsou americké bělohlavé legendy. Pomyslnou čerešničkou na tatranskej torte jsou pak originální poddruhy žijíci v Tatrách od doby ledové, jenž právem nosí u svého jména přívlastek tatranský!
Popisem úžasných tatranských živočichů a rostlinstva by se dalo pokračovat do nekonečna. Jen za ten správný čundr, se vším, co k tomu patří, s nekonečnou divokou krajinou a zvěří, kde lze volně tábořit a lovit, si musíme připlatit za cestu. Nezbývá než vyrazit alespoň jednou za život na daleký sever, na Yukon, Aljašku, Sibiř, nebo třeba do Laponska.
Někdy i setkání s člověkem může být příjemné
Setkání s tatranskými živočichy a rostlinami jsou pokaždé jiná, stejně jako horské počasí, ale vždy fascinující a velmi poučná, což se o setkání s lidmi v žádném případě říct nedá. Ale překvapivě existují i výjimky potvrzující pravidlo.
Poslední dobou se vracím do Tater často. Je tam vždycky fajn, ale pomalu se stávají turistickou atrakcí či majetkem lesní správy, kde se jen těžko hledá klidné místo pro souznění s přírodou. Někdy jdu sám, někdy s Indiánkou, někdy s kamarádem a někdy na sólo vandru, to když počasí postraší a není zrovna sobota, potkám lidi stejného ražení. Naposledy to byla například "ultralehká" Viktorka Rys, která prošla sama právě celý Karpatský oblouk, a mnoho dalších krajin. Řízením Velkého ducha divočiny jsme spolu strávili dvě noci, pokouřili i prošli kousek cesty. Jak jsem zjistil později (FB nemám), i pro světaznalou Viktorku to byl zajímavý zážitek :-). Něco mi říká, že jak té divočiny ve světě ubývá, budu podobné fajn lidi potkávat častěji a pokračovat v těch rozhovorech, co mi dávají smysl... Článek naopak sepsaný Viktorkou si můžete přečíst na jejím FB profilu.
Slovenské velehory si člověka dokážou získat svou nespoutaností a nádhernou přírodou plnou divokých zvířat, které lze pozorovat při troše štěstí rovnou z turistických chodníků. Pokud to jen trochu jde vyrážím do Tater mimo víkend a za nejistého počasí. Spím kde se "může", nebo v okolí hřebenovky jen ve spacáku, netábořím, nestanuju, nedělám bordel a hluk, neruším, nevyčnívám. To proto, abych si užil chvíle ticha a samoty hor, než dorazí první papoušci, a měl možnost (dokud ještě můžu) poznat co nejvíc zvířecích obyvatel v jejich přirozeném, i když velmi okleštěném prostředí. A taky se jim omluvit, že jim tady vydýchávám vzduch...
Pohled na skupinu Roháčů z vrcholu Končistá (2002 m. n. m.) po vystoupání Ráčkovou dolinou na hřeben Západních Tater.
Setkání s kamzíkem horským tatranským je téměř jisté, kdykoliv vstoupíte na hřebenovku. Dalšími zvířátky, jenž provádí výletníky na každém kroku, jsou především předvádějící se lindušky horské a ochrapťění ořešníci kropenatí. Při troše štěstí zase uslyšíte v kamenných polích pískat hlídače z kolonií svišťů horských (pardon tatranských).
Pohled Koprovou dolinou přes mračná pole na hřeben Nízkých Tater.
Větrné zábrany pro bivakování na hřebenovce jsou postaveny na mnoha místech. Slouží k nouzovému přespání při přechodu celého hřebene natěžko. Bohužel i bivakování je již v Západních Tatrách zakázáno.
V létě jsou horské louky obsypány barevnými květy, stejně jako stezky barevnými turisty. Kobylia dolina pod sedlem Závory.
Se soumrakem pomalu nastává čas najít rozumný flek pro spacák a naslouchat zvukům noci.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Viktorka Rys
MALÁ GALERIE ZÁPADNÍCH TATER
