Letos jsme nasadili sněžnice znovu ve Vysokých Tatrách. Chyběl nám totiž v naší oblíbené trase ještě jeden dílek skládačky. A taky jsme chtěli zažít Tatry na sklonku zimy. Trochu jsem se obával, že nebude o čem psát, přece jenom jsme tam „párkrát“ byli, ale znovu se potvrdilo, že po návratu z divočiny jsme vždycky plní zážitků a nových zkušeností.
Tradičně vyrážíme s Indiánkou na sněžnice během Vánoc (i když počasí je v začátcích zimy v horách velmi ošemetné). Je to jednoduché. Všichni jsou zblblí svátečním stresem a do lesů se jim naštěstí nechce. K naší spokojenosti se cpou cukrovím u televize a vymýšlejí, jak udělat co největší kravál. Z důvodů, které jsem nikdy nepochopil, už čtrnáct dní před Silvestrem odpalují stále více rachejtlí, světlic a dělobuchů. Některým to nestačí a dělají bordel při jakékoliv příležitosti i během roku. Narozeniny, svátek, večírek, první zoubek. BUM! BUM!
Zpět do ticha zimní krajiny
Abychom měli v přírodě svobodu a klid, vyrážíme pokud možno přes týden. Když narazíme na stejnou "krevní skupinu" není problém (i když moje krevní skupina dělá vše pro to, aby nikoho nepotkala :-)), ale můžeme taky potkat kreténa, který se motá v přírodě například s reprákem pověšeným na batůžku, pochopitelně s hlasitostí na max (běžný jev na populárních značených stezkách). A to prostě nechceš. Taky se těšíme, že budeme mít déle světlo.
Na začátku března je na horách ještě plno sněhu, i když jaro visí ve vzduchu. Počasí nám vychází. Loni se nám výstup nahoru nepodařil právě díky nepřízní počasí (chybějící dílek skládačky). Nyní je cesta na Zbojnickou chatu umrzlá a stačí mít na botách lehké mačky. Brzy nás obklopí strašidelné štíty nejvyšších vrcholů. Nahoře jen pár lidí. Na okolních ledopádech se baví naši spolunocležníci z chaty. Odpoledne se zatahuje a začíná chumelenice. Jdeme dolů.
Kamzík horský si užívá první jarní pastvu.
Zbojnická chata. Akorát včas. Začíná chumelenice, ale cesta po umrzlé stezce v nesmecích je příjemná a bezpečná.
Naši známí horolezci si dávají oblíbený výstup na ledopád "Veverčák" jen pár kilometrů od chaty, kde spíme.
Zkurvená cesta
Zábava začne další den. Po magistrále přecházíme Skalnaté pleso. U Skalnaté chaty vzpomínáme na úžasné setkání s chatařem a nosičskou legendou Laco Kulangou. Měli jsme možnost se s ním setkat těsně před jeho smrtí v roce 2019. Tenkrát jsme stoupali po pás ve sněhu také na Teryho chatu, na kterou se Lacovi podařilo vynést náklad o hmotnosti 151 kg! Na Zamkovského chatu vynesl rekordní náklad o hmotnosti 207,5 kg. Jednou jsem nesl z Chaty pod Rysy prázdnou bečku, basu piv a nějaký odpad, tak si dovedu živě představit, jaký to je záhul.
Legenda Laco Kulangy a dalších slavných tatranských nosičů přežívá v podobě posledních nadšenců, kteří stále brázdí hory s nákladem na zádech. I když je placení nosičů prodělečné a mnohem výhodnější je jednorázový náklad shozený vrtulníkem, stejně se tradice na horských chatách v Tatrách stále provozuje.
Za Skalnatým plesem ticho, jako když utne. Nikdo tady nechodí. Rubeme to v neposkvrněném sněhu šikmým svahem po vrstevnici směrem na Svišťovku. Slunce „šajní“ a nepříjemně ohřívá vrchní vrstvu sněhu. Nejen, že se nám začíná lepit sníh na sněžnice, ale vzniká i klasický lavinový efekt. Vrchní vrstva sněhu klouže po zamrzlé spodní vrstvě dolů. Sundat sněžnice není řešení, přece jen hroty alespoň trochu drží stabilitu, když po každém kroku omlátíme hůlkami ze sněžnic sníh. Reálně hrozí, že když se to s námi urve, skončíme až dole v Tatranských Matliarech. Taky nad námi to začíná smrdět lavinou. V polovině cesty k hranici lesa, kde by měl být sníh ještě pevný, je na návrat už pozdě. Postupujeme tedy velmi opatrně dál. Dva kilometry nám trvá ujít víc jak tři hodiny.
Vypadalo to jako pohodová cesta po vrstevnici, ale pak jsme na tomto dvoukilometrovém úseku strávili hodně přísné 3 hodiny.
Sprostá slova zde na stránkách Divoký sever nepoužívám. Tohle je výjimka a název „zkurvená cesta“ vymyslela tradičně Indiánka (pomalu jí tady budu muset založit slovník). Musel jsem uznat, že docela trefně. Tak jo. Další dobrá zkušenost. První kilometry nás připravily o naprostou většinu sil a na „Brnčialku“ docházíme plíživým tempem za parádního soumraku. Po dnešních velmi výživných 14 kilometrech spíme jak dudci. Těším se na první zvědavé lišky u chaty jako loni, ale vítací výbor tří ovčáckých psů v čele s Brunem rychle krotí mé nadšení. Štěňata nám za rok trochu vyrostla. Společně s tátou Brunem nepustí do blízkosti chaty ani myš.
Fantastické skalní štíty okolo chaty pri Zelenom plese.
Rájem pro sněžnice
Oblíbený poslední 13 km dlouhý úsek cesty přes Belianské Tatry nám znovu přeje počasí. Tentokrát je sníh celkem umrzlý a ve sněžnicích se šlape parádně. Opět si užíváme svobody bílých polí a na krátko przníme panenský sníh stopami, než si Velký duch opět uvede vše do původního stavu. Znovu vychutnáváme všudepřítomné hmatatelné ticho. Vržeme sněhem dál. S hranicí lesa to začíná žít především všude přítomnými ořešníky. Závěrečná odměna přichází v podobě pozorování kamzíků tatranských na protějších prosluněných srázech. Užívají si závětří horských štítů a hojnosti jarním sluncem odkryté trávy. Naprostá svoboda a klid na duši, pro kterou do divočiny jezdíme.
Kamzíci dovádějí jako čerti. Slunce konečně odkrylo trávu ukrytou pod sněhovou pokrývkou.
Loučíme se s Vysokými Tatrami a sestupujeme parádním úsekem dolů přes Belianky.
Text a foto: Havroš
