Po setkáních s medvědy na výletech světovou divočinou jsem se konečně zaměřil na medvědy hnědé u našich sousedů. Plán byl jasný. Vyrazit na jaře do nádherných hor Slovenska a hledat čerstvě probuzené medvídky. Nejlépe na pozadí impozantních štítů Vysokých Tater.
Plán to byl velmi smělý. Velký duch divočiny však není jen drsným strážcem panenské přírody (i když na zvrácenou vynalézavost lidstva je pořád krátký). Umí také předvádět nádheru, jenž vám doslova vyrazí dech a nekompromisně natlačí do očí ty slané kapalné důkazy, že zas takový tvrďák nejste. Jsou to chvíle, které nejdou zachytit foťákem ani kamerou, okamžiky, pro které do divočiny jezdím. Především takovými momenty si vás příroda zaháčkuje, a už nepustí. Přesto jsem se pokusil zaznamenat několik záběrů a krátké video tohoto okamžiku.
Poprvé jsem potkal hnědé medvědy grizzly na Yukonu při sjezdu řeky Snake River a pak na dalších místech Kanady a Aljašky. Strávil jsem několik dní s černým baribalem u potoka Nugget Creek. V poklidu jsem mohl zkoumat finské chlupáče z krytu medvědáře Ariho a znovu pro změnu z krytů kamaráda Bogusze v Polsku.
Nastal tedy čas podívat se i na medvědy z Karpat trochu zblízka. Na léto jsem naplánoval návštěvu rumunského pohoří Fagaraš, abych zjistil, jak se věci mají v zemi, kde žije na 6 000 medvědů hnědých. Zkoumali jsme je "u krmítka" i v medvědí svatyni. Ještě před tím jsem však na jaře vyrazil do Vysokých Tater.
Krátce o medvědech
Na webu jsem objevil pár zajímavých statistik o medvědech obecně. Samotná čísla nikdy nebudou přesná, ale alespoň si můžeme připomenout, které druhy medvědů na světě pochodují, kde se vyskytují a jak jsou na tom v červeném seznamu ohrožených druhů. Nejrozšířenější medvěd hnědý a jeho americký kolega baribal jsou jedinými druhy medvěda, které nejsou ohrožené vyhynutím (zatím). Medvědi hnědí jsou klasifikováni IUCN jako druhy nejméně znepokojující, a to navzdory snížení jejich rozšíření a místnímu vymírání v některých oblastech.
Odhaduje se, že na světě pobíhá asi 200 000 hnědých medvědů. Z toho v Rusku žije 120 000 kusů, v Americe 32 500 (z toho naprostá většina na Aljašce) a v Kanadě 25 000. V Evropě je to 15 000 medvědů z toho v Rumunsku 6 000, ve Švédsku 2 800, ve Finsku 1 600, na Slovensku 1 500 atd.
Druhy medvědů ohrožené vyhynutím.
Výskyt medvědí populace ve světě
Medvěd hnědý (Ursus arctos) je velký medvědí druh žijící v Eurasii a Severní Americe. Populace severoamerických medvědů hnědých se nazývají medvědi grizzly, zatímco poddruh medvěd Kodiak obývá ostrovy Kodiak na Aljašce. V Eurasii medvěd žije v částech Evropy (Finsko, Balkán, Rusko, Bělorusko, Ukrajina, Skandinávie, Rumunsko, Slovensko, Kavkaz...), střední Asie, Himaláje, Čína, Hokkaido, Skandinávie, Írán a Anatolie.
Lední medvěd (Ursus maritimus) je hyper-masožravý druh medvěda. Jeho původní areál leží převážně za polárním kruhem, obklopuje Severní ledový oceán a jeho obíhající moře a pevniny, které zahrnují nejsevernější oblasti Eurasie a Severní Ameriky. Je to největší existující druh medvěda a také největší existující suchozemský masožravec. Dospělý samec váží asi 350–700 kilogramů, zatímco samice je asi poloviční. Přestože je medvěd hnědý jeho sesterským druhem, zaujímá lední medvěd užší skupinu díky přizpůsobeným vlastnostem těla, které mu umožňují pohyb po sněhu, ledu a volné vodě, a lov tuleňů, kteří tvoří většinu jeho potravy. Jejich vědecký název znamená „námořní medvěd“ a odvíjí se od této skutečnosti.
Asijský černý medvěd (Ursus thibetanus) - medvěd ušatý himalájský je původem z Asie a je označován jako měsíční medvěd nebo medvěd s bílým hrudníkem. Tento druh medvěda je středně velký a je dobře přizpůsoben životu na stromech. Lze jej nalézt v jihovýchodním Íránu, Himalájích, severních částech indického subkontinentu, Číně, Tchaj-wanu, Korejském poloostrově, ruském Dálném východě a na ostrovech Honšú a Šikoku v Japonsku.
Americký černý medvěd (Ursus americanus) - baribal je druh středně velkého medvěda endemický v Severní Americe. Je to nejmenší a nejrozšířenější druh medvěda na kontinentu. V závislosti na tom, kde se nachází a jaké je roční období, se strava amerického černého medvěda může velmi lišit. Obvykle žije v zalesněných oblastech.
Sluneční medvěd (Helarctos malayanus) je nejmenší medvěd, měří téměř 70 cm v rameni a váží 25–65 kilogramů. Tento druh medvěda dostal své jméno podle krémově zbarvené "záplatě" na hrudi. Oblast výskytu medvěda slunečního je na severu ohraničena severovýchodní Indií a táhne se od jihu k jihovýchodu přes Bangladéš, Kambodžu, Myanmar, Laos, Thajsko a Vietnam v pevninské Asii až po Brunej, Indonésii a Malajsii na jih.
Medvěd lenochod pyskatý (Melursus ursinus) nebo medvěd indický je druh medvěda pocházející z indického subkontinentu, který se živí ovocem, mravenci a termity. Medvěd sdílí znaky hmyzožravých savců.
Medvěd brýlatý (Tremarctos ornatus) je známý také jako medvěd andský nebo medvěd jihoamerický. Je to jediný druh medvěda pocházející z Jižní Ameriky. Tento brýlatý medvěd je nejbližší příbuzný pandě velké.
Panda velká (Ailuropoda melanoleuca) je druh medvěda endemický v Číně. Bambusové výhonky a listy tvoří více než 99 % její potravy.
Medvěd hnědý (Ursus arctos). Medvědice s medvíďaty na hranicích Slovenska a Polska v pohoří Vysokých Tater.
Jarní setkání s medvědí rodinkou
Stopovat medvědy v jejich přirozeném prostředí v horách nad 2 000 metrů a spát na medvědích stezkách v teplotách pod bodem mrazu, to je úplně jiná liga, než pohodlné fotografování z bezpečí krytu. Je to prostě čistá krása. Už samotný pochod úžasným prostředím Tater (rozumí se čas bez výskytu problémových lidí) je naprostá pecka.
Nikým nerušen jsem tedy vystoupal strastiplnou cestu na hřebenovku dělící Polsko a Slovensko. Nutno říct, že jsem se pěkně zapotil, jelikož nahoře zbývalo ještě trochu sněhu. Především všechny žlaby a prohlubně byly té bílé nádhery plné.
Na stezkách i mimo ně se klikatily stopy huňáčů prokládané čerstvým trusem. Na borůvky a další pochutiny si chlupáči ještě musí počkat, tak se čerstvě probuzení nyní spoléhají na pastvu a drobné živočichy všeho druhu.
Medvědice spokojeně pózuje pro fotku z profilu. Jejím něžným pohledem se ale člověk nesmí nechat oblafnout.
Máma občas zavětří. jestli je vše v pohodě. Já hlídám vzdálenost, aby neklesla pod 20 metrů, abych krasavce nerušil.
Medvíďata se na každém kroku snaží přesně napodobit každou máminu činnost, ale moc se jim to nedaří. K jídlu v tak útlém věku ještě nedokáží nic najít a plně spoléhají na bezednou zásobárnu mléka v matčiných útrobách. Nevydrží se soustředit a brzy končí v klubíčku večných šarvátek.
Ale s mámou je potřeba být stále ve střehu jako Růžový panter :-). Stačí chvilka a hbitá medvědice je u mě.
Spacák bylo nutné umístit do žlábku medvědí stezky, abych se neskutálel dolů. Večer medvídci nepřišli. Po mrazivé noci, jsem během svítání neúspěšně prozkoumával okolí hřebenu. Asi za dvě hodiny, právě když jsem se zahříval kafíčkem a v pohodě pokuřoval s Velkým duchem, vyhoupla se na protějším vrchu medvědice. Měla při sobě dva malé krasavce, které porodila v zimním brlohu a nějakou dobu už je seznamovala s okolním světem. Mámě medvíďat začal souboj s časem. Pro tvorbu kvalitního mléka je toho potřeba sežrat opravdu hodně. Medvědice jezdila po šikmých horských srázech jako vysavač.
Nejhezčí momenty při pozorování medvíďat na sebe nenechaly dlouho čekat. Mladí méďové se totiž nejraději věnují bojovému umění. Během doby, kterou máma medvědice tráví neustálým sběrem potravy, medvídci jsou pořád v sobě. A vůbec to neflákají. Na videu a pořízených fotografiích je krásně vidět, jak si dávají do těla a o krvavé šrámy není nouze. Takových jizev nakoupí během života ještě spousty a tyhle tréninkové souboje se jim budou sakramentsky hodit.
Medvědice má čumák pořád při zemi. Nemůže si dovolit minout jedinou dobrotu, kterou nabízí čerstvě odkryté plochy ještě nedávno pokryté metry sněhu.
Rodinka je v neustálém pohybu a velmi rychle se přemisťuje. Medvídci mají co dělat, aby mámě stíhali.
Vzácná chvíle odpočinku na výhledu.
Medvědice občas letmo zkontroluje, jestli mládežníci stačí držet tempo, ale na nějaké "mazlení" nedošlo ani po téměř třech hodinách pozorování.
Medvíďata už jsou zase v klinči.
Aniž bych rodinku rušil, uchýlil jsem se za nejbližší skály a pozoroval ji téměř 3 hodiny. Po takovém čase tělo tuhlo, prsty mrzly a bylo potřeba zahájit taktický ústup, trochu se zahřát a narovnat. Medvědí rodinka měla asi stejný nápad, protože se najednou řítila v čele s dovádivými mišánky přímo na mě. Nezbývalo, než se seznámit a nechat medvědici vyhodnotit situaci. Znamená to ukázat se jí ještě v rozumné vzdálenosti, neboť medvědice jsou velmi lekavá zvířata. Matka mláďat se zakývala, zavětřila, chvíli vypínala hruď jako gorila a za chvíli už klusala ze srázu dolů jinou cestou. Na posledním skalním výběžku se na pár minut zastavila a vyměnili jsme si pohledy na rozloučenou.
Medvědi mají ve svém revíru opravdu na co koukat. Jen kde jsou sakra ta medvíďata? Ani jednomu by se nám nelíbilo, kdybych je měl najednou za zadkem :-).
Medvědice vyráží směrem k mojí pozorovací skále.
Zaujímá postoj jako gorila někde v Africe. Ukázal jsem se jí a zvědavě si mě prohlíží.
Nakonec se kymácí ze strany na stranu a nervózně kroutí hlavou, co by to mohlo být.
Pak se pouští ze svahu dolů a medvídci za ní. Proběhnou úbočí hory a zamíří na vzdálený vrchol. Tam se zastaví a znovu si mě již z bezpečné vzdálenosti několik minut prohlížejí.
Ještě pár pohledů na rozloučenou. Posílám svůj pozdrav a děkuji znovu za tohle parádní setkání. Show právě skončila. Medvídci mizí za hřeben a já mizím zase dál zkoumat ty skvělé slovenské hory. Tohle u nás prostě nemáme.
Vidět divoká zvířata v nedotčené přírodě, je nejspíš možné pouze v drsných vysokohorských oblastech, kde člověk ještě nezanechal nesmazatelné stopy. Rád bych věřil, že tohle setkání s medvědy, stejně jako další pozorování v horách slovenských Tater a Fater :-), bylo setkání s těmi opravdu divokými medvědy, kteří to dají a nebudou donuceni sejít dolů, přivábení prostřeným stolem lidmi vypěstovaných produktů.
Text a foto: Havroš
