V polských Bieszczadech jsme byli už podruhé, tentokrát jsme chtěli pozorovat šelmy z placených krytů a vyklubal se z toho jedinečný zážitek se smečkou mladých sotva ročních vlků. No a nakonec dorazila i medvědice s mladými.
Na konci září 2021 se nekonečné bučiny Bieszczad pomalu začaly barvit do žluté a červené. To byl pro nás ten nejlepší čas, kdy jsme mohli pozorovat medvědy jak se cpou na krmítku u Bogusza, aby nabrali zásoby tuku na zimu. Kryt fungoval podobně jako ve Finsku. Strávili jsme v něm s Kamilem a se skvělou trojkou fotografů z jihu dvě výživné noci.
Po rozmístění jeleních noh a dalších dobrot po louce před pozorovatelnou jsme zašití v krytech koukali na to skvělé představení, které nebralo konce. Objevila se medvědice co si před nás v klidu lehla do trávy a začala baštit hojně nasypané kukuřice. Na rozdíl od finských medvědů hnědých se polští huňáči cpali téměř výhradně kukuřicí.
V zápětí na to začal z lesa opatrně vybíhat vylosovaný mladý vlk, který fofrem nosil pochoutky do houštin, kde hodovala celá smečka. Postupně všech šest mladých vlků začalo nabírat odvahu a nakonec se celý večer promenádovali po louce, skotačili, vyhrabávali ze země staré kusy masa a dokonce začali zlobit i medvědy. Ti samozřejmě neměli moc pochopení pro jejich zvědavost, ale trpělivost jim naštěstí nedošla.
Občas sice vznikaly situace, kdy se vlček přiblížil už moc, ale stačil rychlejší medvědům pohyb, a už bral nohy na ramena. Ovšem když se k dráždění medvěda přidala smečka, nejednou se ježily chlupy a mládežníci se předháněli, kdo se k méďovi přiblíží nejvíc. Naštěstí k přímému kontaktu nedošlo a oba tábory se spokojeně krmily.
Jinak tomu bylo v ptačí říši. Pro kus masitého sousta si dolétl krkavec velký a káně. Krkavec maso odnášel a káně hltala maso rovnou na louce. Na zrní a slunečnici hodovaly např. pěnkavy, holubi hřivnáči, ale nejvíce sojky obecné. O život začalo jít, když se objevil krahujec a začal prohánět právě sojky. Protože jsou sojky stejně veliké a obratné, tak se subtilnímu krahujci vůbec nedařilo. Většinou nebyl úspěšný, pocuchal sojkám peří a po krátké honičce krahujec i sojky odpočivali společně na louce, jako by o nic nešlo.
Jak je příroda krutá, ale spravedlivá, se ukázalo v momentě, kdy se na louku vyřítil jestřáb lesní. Tady už byla úspěšnost 100%. Jestřáb pokaždé trefil cíl na první pokus a během pár vteřin se sojka s křikem zmítala v jeho pařátech a stoupala směrem k neblahému konci. Za pár desítek minut se na opuštěnou louku s kukuřicí začaly znovu slétat sojky a holubi a život se vrátil do normálních kolejí, jako by k ničemu nedošlo.
Později v noci pravidelně přicházela opatrná medvědice se třemi mláďaty. Občas se postavila na zadní a nasála vzduch, aby se ubezpečila, že prckům nic nehrozí. Slyšet pak byla celou noc, jak vrčením diriguje medvídky k opatrnosti a my jsme kousek od ní usínali ve spacích pytlech.
Další dny jsme věnovali celodenním výletům po divočině ve snaze narazit na volně žijící zubry, nebo říjné jeleny. Jeleni se ozývali pěkně a jeden mladý kus se nám ukázal docela blízko. Se zubry jsme takové štěstí tentokrát neměli a stádo jsme zahlédli jen na velkou vzdálenost, jak se pase na divokých jablíčkách.
Nad řekou San se snášelo listí, proháněli konipasi horští, skorci vodní a ledňáčci říční. Jednou se k naší radosti na protějším břehu mihla vydra. V lese jsme přilákali pozornost naší nejmenší sovy - kulíška. Pěkně nám zapózoval, než jej ze svého teritoria vypakoval strakapoud. Na konec ještě pár sýkorek parukářek zaskotačilo po větvích a výlet se pomalu chýlil ke konci. Moc fajn výlet v příjemné krajině a s příjemnými lidmi.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Kamil
