Národní park Wrangell-St. Elias je rozlohou největší národní park v USA. Leží na jihovýchodě Aljašky a sousedí s kanadským parkem Kluane. Pro náš pětidenní pobyt v divočině byl ideálním místem a k tomu jsme mohli využívat srub u potoka Nugget Creek, jako základnu pro naše výpravy po okolních ledovcových horách. V parku nenajdete žádné atrakce pro turisty, pouze pár táboříšť u staré těžební cesty McCarthy Road. Na jejím konci leží stejnojmenná osada a celá oblast je poznamenaná kutáním mědi.
V obrovském divočině parku je možné pochodovat na těžko a využívat tábořiště pro vícedenní čundry, nebo pokud máte štěstí chytit flek v několika veřejných srubech. K naprosté většíně srubů se nedá dojít pěšky, neboť terén je nepřístupný a vzdálenosti veliké. Všichni používají letadla a pokud to jde, tak v zimě sněžné skůtry. My jsme se s Indiánkou vydali ke srubu v jižní části parku, který jako jediný pěšky dostupný byl. Stačilo ujít s báglama cca 25 km a věřit, že srub bude v pořádku. Sebou jsme samozřejmě táhli veškeré vybavení do divočiny, protože jeden nikdy neví a situace se v životě změní během vteřiny.
Na leteckém snímku jde krásně vidět, jakou má srub výjimečnou polohu v divočině pod ledovcovým splazem Kuskulana, který je součástí nejvyšší hory parku Mount Blackburn s nadmořskou výškou 4 996 m.
Cesta to byla nádherná a společnost nám dělala nejen neskutečně krásná krajina, ale také statné losice. Po zdolání několika brodů se před námi z ničeho nic zjevil Nugget Creek a nad ním vyčnívala střecha srubíku. Dál už vlastně nevím co psát a nechám hovořit fotografie. Ono se to ani moc popsat nedá, protože to tam vypadalo jako v indiánských věčných lovištích. Dokonalá harmonie jakou umí vykouzlit jen divoký sever. Vše to ještě umocňoval výhled na téměř 5000 metrů vysokou nejvyšší horu parku Mount Blackburn (4996 m. n. m.), která se tyčí nad srubem
První pohled na fantastické místo nám doslova vyrazil dech a protože jsme toho měli po náročném pochodu tak akorát, mysleli jsme si, že jsme snad v indiánském nebi nebo co :-). V pozadí Mount Blackburn s nadmořskou výškou 4 996 m.
Ještě minulý rok srub opravovali správci parku po pravidelné návštěvě mědvěda. Tentokrát si dali opravdu záležet a okna vypadaly jako malé střílny zabezpečené kvalitní mříží. Při dobrém počasí je asi cesta dostupná i na služebních čtyřkolkách. Rangers se o srub starají hezky. Připomínalo to sruby v Laponsku. Vše uklizeno a velká zásoba dřeva před blížící se zimou. V noci už se teplota blížila k nule a pohodlí srubu nám přišlo vhod. U praskajícího dřeva v kamnech jsme spokojeně usínali, než se ozvalo první škrábání na stěnu srubu. Zatím to byl jen americký dikobraz urzon.
Správci parku zveřejnili fotku, jak nedávno navštívil srub medvěd, který si trochu zvětšil okýnko, aby se dostal dovnitř. Srub potom prošel drobnou rekonstrukcí, aby to chlupáči neměli tak jednoduché.
Srub je opatřen plechovými dveřmi a bytelnými mřížemi z L profilů. V kombinaci s okenními "střílnami" sice proniká do srubu málo světla, ale zase je tam příjemně útulno. Jestli to medvěda zastaví? Myslím, že ne (viz foto rozbitého srubu výše), ale důležitější je dodržovat pravidla tzn. nenechávat jídlo ve srubu, aby to medvídky nedráždilo. Pokud jsou pachy pronikavé, huňáč vyhodnotí situaci tak, že má smysl vydat nějakou energii navíc ke zboření srubu. Naštěstí je období hojnosti lesních plodů a medvědům stačí jen brouzdat lesem s otevřenou tlamou.
Urzon kanadský je speciální hlodavec, který se rozhodl, že v noci sežere náš srub. Nevíme, co mu na té kulatině tak chutná, ale on pomalu mění vzhled srubu k obrazu svému. Myslím, že když se do toho opřou oba i s medvědem, tak budou mít brzy správci parku zase nějakou tu práci navíc.
Urzon si do toho nenechal moc kecat, trochu zafuněl a na chvíli vztyčil výhružně své bílé bodliny. Pak se knám otočil zády a v pohodě pokračoval v ohlodávání srubu.
S blížící se tmou se lesem vydává na pastvu losice s "losáčatem".
Losice s mláďaty neúnavně migrují svým velkým a nestálým teritoriem. Zima se blíží a losi potřebují dostat do žaludku 50 kg potravy denně.
Po dvoudenním dešti se počasí umoudřilo a my mohli posedět u venkovního ohně s kanadským špekáčkem v ruce. Možná právě pár masných kapek k nám konečně přilákalo hlavní hvězdu teritoria u Nugget Creeku. Ještě v noci si jdu odskočit, otvírám v trenkách dveře srubu a před nimi stojí velký černý méďa. Je to Harold! Konečně. Statný černý medvěd, který podle místního deníku již pár let nahání hrůzu obyvatelům srubu. Koukáme na sebe. Pak chlupáč nevzrušeně čenichá u ohniště a pokračuje v oblíbené konzumaci červených brusinek kolem srubu. Vypadá to, že nás bude tolerovat na svém území, aniž by nám bořil srub. A opravdu Haroldova přítomnost byla cítit na každém kroku v okolí srubu. Měli jsme pocit, že stojí vždy někde za nejbližším smrčkem. Následující den se to potvrdilo, když jsme se vraceli od potoka. Harold se jako by nic vynořil z houštin pár metrů před námi. Zase jsme byli všichni v pohodě a šli si po svých.
Každé setkání s Haroldem u srubu mělo stejný průběh. Baribal se věnoval pastvě na keřích obsypaných sladkými červenými kuličkami a vždy nám věnoval krátký letmý pohled, aby jsme si všichni vyjasnili situaci. Vyloženě se v brusinkách ztrácel, ale poslední den uznal za vhodné se nám konečně ukázat na památeční fotku. S Haroldem bylo na srubu moc krásně.
Nesmím zapomenout na fascinující okolí s obrovskými ledovci, které jsme mohli pozorovat rovnou z kadiboudy, jenž decentně otočená zády ke srubu logicky nepotřebovala dveře. Proč bránit čerstvému vzduchu a parádnímu výhledu. Sedělo se tam moc pěkně.
Kadibudka u srubu na Nugget Creek s výhledem na ledovec Kuskulana.
Srub využívají čundráci a také lovci. My jsme měli celý sroubek jen pro sebe, za což děkujeme správcům parku a samozřejmě Velkému duchu divočiny. Stezka od silnice McCarthy Road (cca 450 m. n. m.) vede 25 km kolem řeky Kuskulana pramenící ze stejnojmenného ledovce, který se plazí z vrcholu Mount Blackburn (4996 m.n. m.) přímo nad srubem. Chata se nachází v odlehlé, členité oblasti ve výšce cca 800 m. n. m.. Nedaleký Nugget Creek není vhodný pro rybaření a v okolí naštěstí nejsou žádná další jezera ani potoky. Sportovní lov není povolen. Je povolen lov na živobytí, který je omezen na místní obyvatele venkova. Nedaleko se nachází štěrková přistávací dráha. Výšlapy k ledovci vedou po starých stezkách k bývalému dolu a dál pouze obtížným terénem s využitím pouze medvědích chodníků.
Po staletí lovil v oblasti McCarthy kmen Athabasků. Náčelník Nikolai a jeho "Athabaskan Natives" měli letní tábor u Dan Creek 15 mil východně od McCarthy, kde sbírali měděné nugety. Jejich stálý tábor byl na řece Copper ve vesnici Taral poblíž Chitiny, kde lovili lososy.
Měď byla objevena mezi ledovcem Kennicott a McCarthy Creek v roce 1900. Do krajiny se zavrtal důl Kennicott Mining a vyrostlo městečko Kennecott. Částečně proto, že alkoholické nápoje a prostituce byly v Kennecottu zakázány, proslavila se McCarthy jako oblast poskytující nezákonné služby, které ve městě nejsou dostupné. Městečko se rychle rozrostlo ve velké město s tělocvičnou, nemocnicí, školou, barem a nevěstincem. Položily se koleje Northwestern Railway, které dosáhly do McCarthy v roce 1911 (dnes opuštěná železniční trať vedoucí kolem McCarthy Road s historickými dřevěnými mosty, která končící právě v hornickém městě Konnecott s malým muzeem a návštěvnickým centrem).
Při výstupu na nedaleký kopec jsem se pěkně zapotil, ale stálo to za to, jako vždycky, když se dostanete nad pásmo nízké oblačnosti.
Na jižní straně výhled na ústí potoka Nugget Creek do Kuskulana River nedaleko improvizované přistávací dráhy pro letadla.
No a na kopci pro změnu východní pohled odkrývá dva ledovcové splazy Kuskulana Glacier.
Soustava horských štítů pod ledovcem Kuskulana při sestupu do údolí Nugetového potoka.
Výhled od bývalých hald hlušiny starého měděného dolu.
Suchopýrová pole u Nugget Creek.
Krajina na soutoku Nugget Creek s Kuskulana River.
Chitina River.
Nugget Creek vyzařuje neskutečnou energii a téměř hmatatelnou pohodu, rovnováhu a klid, jakou lze najít pouze v nedotčené přírodě, do které člověk nezasahuje. Takových oblastí je v celém pohoří jistě mnoho, ale jen tohle samotné místo pod ledovcem Kuskulana by stačilo k pozorování divoké přírody na týdny... Nezbývá než věřit, že se nám zase brzy podaří podobnou nádheru navštívit.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Indiánka
