Tajemným a velmi málo navštěvovaným místem je ve finském Laponsku park Luosto. Když jsme vybírali, kde si odpočinem po zdolání stezky Karhunkierros, neváhali jsme ani chvíli a využili možnost strávit týden v pronajatém luxusním srubu od místního usedlíka. Tentokrát jsme chodili pouze na jednodenní výšlapy a rovněž využívali kol od majitele.
Nejstarší národní park Pyhätunturi byl spojený s Luosto v roce 1938. Nyní nově založený park Pyhä-Luosto (v roce 2005) pokrývá 142 km čtverečních. Nejdůležitějšími rysy jsou geologické speciality, staré lesy a mokřady. Charakteristickým rysem je rovněž skalní hřeben táhnoucí se parkem v délce přes 50 km. Hory jsou pozůstatkem téměž 2 miliardy starých alpských hor a na kopcích rostou 200 let staré, nebo i mnohem starší lesy borovic. V severnější části parku - Luosto - se nachází druhý největší vrchol parku a zároveň největší vrchol části Luosto, který se jmenuje Ukko- Luosto (514 m. n. m.).
Večer po celodenním autobusovém přesunu konečně přijíždíme k úžasnému ubytování v laponském stylu. Staří majitelé srubu bydlí v osadě Torvinen v 7 km vzdáleném domě u hlavní silnice na sever - směr Ivalo - a ochotně nás zavezli až před srub. Srub stojí pod hřebenovou trasou do Pyhy a na samotě uprostřed laponské divočiny.
Výlety po okolí lze provádět pouze pěšky, nebo na kole. Autobusy tady nejezdí a mimo sezónu pouze přes všední den a jen po hlavních silnicích. Za celý pobyt jsme v lese potkali jen jeden mladý pár a obsluhu obchodu v Luostu. Občas projede auto, ale častěji potkáte soby :-). V Laponských osadách se mimo sezónu zastaví čas.
Typické kroucené borovice použité na stavbu srubu vypadají, že budou odolávat zubu času ještě pěkných pár let, aniž by byly ošetřeny lakem či impregnací. Srubík byl renovován, má novou střechu, voda i elektřina je přivedena a uvnitř je to opravdu pohodlné bydlení. Ještě s námi bydlí veverčí rodinka, myši a na návštěvu zajdou i polární králíci.
Největším zážitkem je ovšem spaní v ložnici z borových klád. Máte pocit, že jste pořád součástí lesa, stačí položit ruku na kmen a nechat proudit energii.
K laponcům patří jako ke všem finům neodmyslitelně sauna. Ani v našem srubu nesmí chybět. O historii saunováni se nemá cenu rozepisovat. Všichni ví jak finská
sauna funguje. Je to posvátnější misto než kostel a polévání kamenů je v podstatě obřad jako u většiny indiánů na planetě.
Staří finové věří, že byl člověk stvořen v páře sauny, a někteří dodnes strkají do sauny novorozeňata i mrtvé před uložením do hrobu a saunu provozují několikrát denně pokud mají prostor.
Místní naběračka a džber na polévání kamenů.
Protože jak známo se za polárním kruhem pouze metr pod zemí nachází permafrost, tak si po saunování nepustíte studenou sprchu naplno :-) a raději se „dochladíte“ na večerním vzduchu, který se během finského jara pohybuje v příjemných teplotách pár stupňů nad nulou.
První výlet na kolech začal pěkným lijákem a prasklým řetězem. Naštěstí jsme teprve na začátku stezky u opuštěného turistického „krmítka“ Maja.
Brzy tu zjistíte, že cyklostezky nejsou stavěny pro treková kola, ale spíše pro kola „snowbike“ s tlustými plášti, které jsou občas otisknuty v blátě.
Úžasná westernová krajina pod vrcholem Lampivaara v okolí ametistového dolu zeje prázdnotou, stejně jako celý divoký park Luosto.
Společnost nám dělají pouze sojky zlověstné, za což jsme velmi rádi. Tenhle drzý ptáček žijící pouze ve starých severských lesích tajgy, už se také nemůže dočkat nějakých turistů, co budou mít větší svačiny.
Stezka z poloviny nesjízdná na kolech dál vede kouzelným lesem kolem jezera Pyhälampi, až ke kaňonům u lavu Rykimäkuru (kuru = rokle). Z Rykimäkuru lze dohlédnout až na nejvyšší vrchol celého parku Noitatunturi (v překladu horská čarodejnice, 540 m. n. m.) v protější části Pyhä.
Lovecké spižírny tradičně postavené na pařezech blízko rostlých stromů, dávájí vzpomenout na staré dobré časy, stejně jako skladiště potravin na „muří noze“.
Tak tohle je „Koza“, strážce silnice do Luosta a brzy se objeví i její stádo složené z mladších kousků :-). Asfaltku z Pyhy lemují mokřady či nehostinná tajga. Cesta směřuje přímo do Luosta a dále do osady Torvinen, která leží na hlavním tahu na sever.
Jeden den, tedy královskou etapu, jsme si vyčlenili na přechod hřebenovky, která probíhala přímo nad naším srubem. Nástup začíná naprosto divokou tajgou, která je až ve vyšších polohách celkem schůdná, i když posetá typickými balvany, které pokrývají téměř celé Laponsko.
Jezero Luostonlampi (lampi znamená rybník) a za ním mohutná řeka Kitinen dlouhá 278 km a protékající nejbližším větším městečkem Sodankyla (cca 40 km od Luosta).
Blížíme se do půli cesty, srub se nám pořád vzdaluje, ale vrchol už je na dohled. Výhoda celodenního svitu nám však dává jistotu, že domů dojdeme vždy „za světla“:-).
Blíží se více než pětisetmetrový vrchol Ukko - Luosto a s ním nabývá vítr neskutečné síly. Jde opravdu krásně cítit na vlastní kůži, že je tohle jeden z mála kopců, na který může po stovkách kilometrů od finského mořského pobřeží vítr narazit. Nahoře míjíme opuštěnou meterologickou stanici s historickým záchytným srubem. Z vrcholu kopce lze pozorovat téměř celé Finsko a část Ruska.
Na vrcholu kopce stejně jako na všech tábořištích v Laponsku nesmí chybět kadibouda. Této budce stále panující silný vítr urval dveře.
Finské kadibudky nás nepřestávají fascinovat. Kadibouda je dokonale čistá jako každé finské tábořiště či srub. Vždy vybavená nádobou s dřevěnými pilinami a lopatkou, které slouží k zasypání exkrementů a zabraňují zápachu. Výkaly padají rovnou do přistavené nádrže, která je po zaplnění odvážena a obsah používaný jako hnojivo. Sedátko je z lisovaného polystyrénu a nestudí. Většinou je vybavená odvětrávacím komínkem. Ve většině případů je rozdělená pro muže a ženy. Vykonávání potřeby probíhá v tichu a na nádherných místech finské divočiny. Je dokonale izolovaná proti přírodním vlivům. S výjimkou vysokých kopců je vždy blízko vodní zdroj pro dodatečnou hygienu. Nejsou tam komáři. A nikdy nestojíte frontu :-).
Radost pohledět!
U klasického finského mokřadu se začínají rojit komáři a znamení losí lebky dává každému kdo sem zabloudí jasně najevo, že tudy to asi nepůjde :-).
Kousek od srubu leží u malého jezera vzácná kouřová sauna (smoke sauna).
Finové tvrdí, že nejkvalitnější je kouřová sauna (savusauna). Jejím hlavním znakem je, že je uvnitř celá černá od sazí, protože při jejím vyhřívaní se kouř valí z kamen do místnosti. Jakmile je velká zásoba kamenů v kamnech zahřátá, přestane se topit, lavice se umyjí od od sazí a může se začít saunovat. Ačkoli saze špiní, jsou sterilní. Dnes se s takovou saunou můžete stále setkat, i když relativně vzácně. Například nejstarší fungující veřejná sauna ve Finsku, Rajaportin sauna v Tampere, je sauna kouřová.
Ze Zimní války se tradují humorné příběhy, kdy se finští vojáci ocitli nechtěně za frontovou linií, protože ta se posunula během doby, kdy se vojáci oddávali sauně, a poté bojovali s Rusy nazí.
Schody vedou z kouřové sauny přímo do krásného jezera. Místo saunění, ale vitězí lovecká vášeň, a tak skládáme prut a zkoušíme štěstí.
Stejně tak jako rybaření v nepříznivých povětrnostních podmínkách na 8 km vzdálené řece Kitinen, rovněž výlet k nejbližšímu velkému jezeru Kliskilampi
skončil nezdarem. K hladině jezera je nemožné dojít. Mokřady nedovolí projít až ke břehu a poprvé můžete cítit intenzivní přitomnost těch malých bodavých
bestií :-), kterým také každým dnem začne lovecká sezóna.
Nakonec ryby prostě neberou a zbývá jen usušit boty a poslední noc u krbíku. Uteklo to strašně rychle a dom se nechce. Dáváme poslední kafe a tabáček před odjezdem. S odvozem majitelů, kteří jsou přesní, už nás čeká jen autobus na malé klidné letiště do Rovaniemi a večer přistání ve velké a přelidněné Praze. Ale tam si dáme naše čepované pivo! Tohle je asi jediná věc, kterou v Laponsku nemají. No ale na Proseku naštěstí ano :-) a hodně. Jediný možný způsob jak se vyrovnat s realitou po návratu z divočiny.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Indiánka (děkujeme Wikipedii za info)
