Oulanka je nejstarší národní park ve Finsku s dokonale nedotčenou přírodou a kdo si tam vyjede na vandr většinou směřuje na slavný téměř 90 km dlouhý trek Karhunkierros. V Laponsku jsem zažil zimní, podzimní i letní vodácký čundr, proto nezbývalo než vyrazit na jaře.
Co říct o slavné Oulance. Je se svou rozlohou 270 km čtverečních největším a také nejstarším parkem v zemi. Zasahuje až ke státní hranici s Ruskem, kde na něj navazuje národní park Paanajärvi. Leží v regionu Koillismaa jižně od polárního kruhu a maximální nadmořská výška činí 492 m.
Založen byl v roce 1956 a v dnešní době stále uchovává překrásnou a nedotčenou severskou přírodu. Územím protéká stejnojmenná řeka se čtyřmi přítoky. Ve skalách společně vytvářejí překrásná kaňonovitá údolí, peřeje s vodopády, a poté ústí do Bílého moře. Sever parku zaujímají bažiny a rašeliniště se zastoupením mokřinných travin, mechů a lišejníků.
Vyskytují se zde i vzácné druhy bažinných sibiřských orchidejí a masožravek. Orchidej Calypso, kterou má park ve znaku, je v těchto zeměpisných šířkách naprostým unikátem. Tato bažinatá oblast je hojně osídlená ptáky, například vlaštovkami, labutěmi laponskými a dalšími. Do místní přírody člověk nezasahuje už 100 let, vytváří se zde tady přirozený prales. Představiteli místní fauny jsou medvěd hnědý, rosomák sibiřský, rys ostrovid, los evropský, lasice hranostaj, orel skalní, tetřev hlušec, sojka zlověstná, skorec vodní a řeky jsou plné lososů, kteří se zde rozšířili migrací z Bílého moře.
Pokud narazíte na tohle krásně rezavé značení s logem medvěda vězte, že jste na nejslavnějším laponském trailu „Karhunkierros“!
Jaro a podzim v Laponsku je velmi klidné období mezi letní a zimní turistickou sezónou. Počasí je sice vachrlaté, ale v divočině panuje klid a to je hlavní. Proto jsme s Indiánkou hopsli na letadlo do Rovaniemi a šup do Finska.
Večer máme kliku. Pár kilometrů za letištěm nás bere ospalý fin a za mírnou úplatu nás v noci doveze až na start treku v Hautajarvi. Čeká nás „noční“ cca 7 km pochod na první tábořiště. Sovice sněžná se nám předvedla v plné parádě a provázela nás svým křikem. Dnes už také víme, že si staví hnízdo překvapivě na zemi a ubrání ho i proti mnohem větším predátorům (dosahuje téměř velikosti výra velkého). Cestou ještě narazíte na poslední zbytky civilizace a pak už jen divočina a první setkání s aktivní "noční" faunou. Už taky víme, že sovice nehouká a tetřev čeká do poslední chvíle, než vám vyletí nad hlavou, polární zajíc nemá kam spěchat a zvědavě si nás prohlíží.....a hlavně, že na tomto výletě čelovky potřebovat nebudeme :-). Máme toho dost a první noc uléháme v nádherném lavu u řeky.
Lepší výhled ze spacáku si po probuzení nejde vymyslet. Vítá nás druhý den v parku Oulanka a cesta kolem úžasné severské řeky Savinajoki. Lavu (přístřešek) se jmenuje Perrtumakoski. Přípona „joki“ znamená v laponské finštině řeka a „koski“ zase peřeje.
Ráno míříme stezkou Karhunkierros až na konec trailu v lyžařském středisku Ruka. My jsme si pochod prodloužili o pár výletů do divočiny navíc a cesta nám trvala 9 dnů v pohodovém tempu.
Spíme dlouho a kolem oběda se podává klasická první snídaně v divočině. Dál vede stezka kolem řeky Savinajoki a směřuje k soutoku s řekou Oulankajoki, která protéká nádherným kaňonem. Cestou se můžete zastavit na vyhlídce a pozorovat další skvělé přírodní dílo zasazené do středu řeky - žulový útvar Rupakivi - což finsky znamená „drobivá skála, či kámen (kivi)“.
Parádním kaňonem se Oulankajoki vydává směrem k ruským hranicím. Pohled z nejvyššího místa kaňonu prozrazuje mohutnost řeky, možná právě proto název Oulanka v řeči starých lapů znamená „zaplavující“.
Původní brána parku, než byl rozšířen o úsek z Hautajarvi, kterým jsme právě prošli. V minulosti stezka prakticky začínala již za osadou Oulanka, která zanikla v poválečných letech a vede kaňonem stejnojmenné řeky. Nápis na bráně „Laani“ vyjadřuje kraj a „kunta“ obec.
Místa k táboření kolem řeky jsou úžasná, ale nakonec se spouštíme dolů k lanovému mostu, kde nás čeká jeden z klasických srubů „Taivalköngäs“. Kongas je výraz pro vodopád. Srub je před sezónou opravený, schodiště je nové a samozřejmě vše dokonale čisté.
Ráno pokračuje Karhunkieros kolem peřejnatých koryt Oulankajoki. Procházíme kolem prvního záchytného bodu pro turisty, kteří z tohoto místa začínají pochod, nebo prostě doplňují zásoby. Infocentrum Oulanka, kterou křižuje silnice rychle necháte za sebou a dál opět do divočiny.
S respektem fotografujeme nespoutanou řeku v místě zvaném Kiutaköngäs.
Panoramatické výhledy na divočinu řeky Oulankajoki dávají zapomenout na ubíhající kilometry. Oulankajoki protéká Finskem a Karélií v Rusku. Řeka Oulanka je dlouhá 135 kilometrů a dnes je na finské straně 105 km a na ruské straně 30 kilometrů. Před regionálními změnami v důsledku války v roce 1944 byla téměř celá řeka na finské straně.
Když opustíte řeku vede stezka vzhůru k mokřadům. Ihned se připomínají komáři a znepříjemňují první spánek „pod širákem“. K večeru začíná vytrvalý déšť, proto celta jest vztyčena, ráno ovšem slunce opět zdobí tyrkysovou oblohu. My ale opouštíme také stezku a vydáváme se zpět k řece hledat tábořiště, která slouží především v zimě, nebo cestujícím po řece. Pokud to uděláte stejně, brzy poznáte, jak je na jaře cesta k říčním plážím namáhavá.
Jedno z nádherných tábořišt na protějším břehu řeky, které je ovšem dobře dostupné pouze v zimě po zamrzlé řece nebo nyní po vodě.
Pochod divočinou je opravdu fyzicky velmi vyčerpávajíci a každý člen výpravy musí ze sebe vydat to nejlepší :-). Ale počasí přeje, tak se pomalu, ale jistě posouváme nedotčenou přírodou. Možnost pohybovat se v místech, kde lidská noha nešlápla, to je v panenské divočině nejvíc.
Obrovské meandry řeky, pískové pláže, nekonečné lesy - to je harmonická divočina finského Laponska kolem slavné Oulankajoki. Opustit stezku se rozhodně vyplatí, pokud chcete zažít nedotčenou přirodu na hranici polárního kruhu. Postupujeme kolem břehů k opuštěným tábořištím.
Když se vám podaří najít tábořiště Sirkkapuro (puro = zátoka) - musíte si v tichu vychutnat neuvěřitelnou atmosféru tohoto místa.
Večer se vracíme na stezku, abychom při kouzelném západu slunce nad jezerem Kulmakkajärvi využili přístřeší velkého srubu Jussinkämppä (Jussinova noclehárna). Teplota klesá v noci pod nulu a ráno se tam stále drží.
Loučíme se s majestátní Oulankajoki, která pokračuje do Ruska a stáčíme se zpět k západu proti proudu řeky Kitkajoki, na které ještě vládne zima.
Harrisuvanto - staré lavu se dobře hodí pro další mrazivou noc na řece Kitkajoki. Ráno nás budí slunce, které se odráží v ledových krustách na okraji zátoky.
Slavná stezka v tomto úseku vede již po slavném Pieni Karhunkieros (malém medvědím okruhu) na nejnavštěvovanější místo parku - srub Siilastupa. Tupa znamená finsky chata.
Srub Siilastupa je asi nejpůsobivějším srubem v celém parku. Přímo před verandou s posezením je nádherné jezero, kterému vévodí vodopád Jyrävänkoski. Procházíme celý malý medvědí okruh „na lehko“ a na noc se vracíme do srubu. A slunce se v noci schová pouze na chvíli za kopec.
Následuje nejstarší stavba parku - mlýn u peřejí Myllykoski (mlýnské peřeje). Mlýn byl postaven po roce 1900 a stále odolává zubu času. Finové v té době asi nedorůstali do velikostí postav jako v současnosti, protože procházet malými dveřmi a pohybovat se uvnitř vyžaduje opravdu hluboký předklon :-). V roce 1947 mlýn utichl, aby sloužil parku jako záchytný srub.
Zrcadlově klidná hladina jednoho z mnoha typicky temných finských jezer symbolizuje naše loučení s krajem divokých řek. Nyní začnete stoupat kolem mokřadů a jezer k nejvyšším kopcům parku. Myllykoski je kouzelné místo a vůbec v podvečerním nízkém slunci se k němu ještě jednou vracíme.
Významná místa jsou zdobena cedulemi s historií a geniálně jednoduchým nápadem - nahrazení fotografie obyčejnou dírou v tabuli. Původní sroubek na Porontimajoki s trpasličím vchodem je kouzelný a sálá z něj historie na sto honů, ale nakonec si ke spaní vyberete novější srub naproti, jelikož rachot z řeky, která pod srubem protéká vyloženě brání klidnému spánku.
Porontimajoki (sobí řeka) - tábořiště opět se základnou starého mlýna z roku 1920. Takový jednoduchý bydlení :-) v malém srubu.
Večer začíná pršet a teploty jdou k nule a proto poprvé ve srubu topíme a hned rychle zase větráme :-)....kamínka během chvíle mění srub v saunu.
A ráno dál po stezce do kopců Valtavaary. Finská klasika opět začíná - sychravo, déšť, mlha, prales.
S překvapením zjišťujeme, že se najednou účastníme nejslavnějšího běžeckého závodu „Karhunkieros trail run 2019“ a kolem nás probíhá tisíce nadšených a vyčerpaných běžců do cíle stezky v lyžařském středisku Ruka. Vrchol nejvyšší hory parku (Valtavaara 492 m. n. m.) zdoláváme společně s promočenými běžci a časté uhýbání na úzké stezce začíná být docela otravné. Finům sice na vrcholu dochází dech, ale vždy ze sebe vychrchlají slovíčko „Kiitos“ (děkuji), což je v podstatě zachraňuje před poctivou českou fackou :-).
Běžkyně jsou dobré, ale na Indiánku nemají. Je na vrcholu první i s báglem na zádech:-).
Mimo lavu je tradičním laponským přístřeškem „kota“ - v podstatě dřevěné indiánské týpí (takový vigvam s ohništěm uprostřed) - tahle "kota" pod vrcholem kopce, už má moderní střešní krytinu.
Kota je bohužel jediné místo na stezce, kde musíte pro vodu ke 2 km vzdálenému jezeru. Ohniště sice nevytopí kotu jako kamínka ve srubu, ale je tam příjemně a vyuzené věci v sobě udrží vůni ohně už navždy (pokud se nepotkají s pračkou, ale i ta má co dělat :-)).
V dálce jezero, ke kterému se chodí dolů z vrcholu pro vodu a za ním už se rýsují skokanské můstky lyžařského střediska v Ruce. Dobře, že stezka vede divočinou a končí v lyžařské vesničce v centru Ruky. Závěr Karhunkieros je docela členitý a do kopce už se vám znovu a znovu fakt nechce.
Hmm, tak omyl :-)....jelikož jsme rozhodnuti zdolat každý metr stezky, tak poctivě stoupáme, až ke skokanským můstkům a teprve potom se konečně pěšina stáčí dolů. Tak opravdu trail končí přimo ve vesničce u lanovek. V jediné otevřené hospodě s jedním finem sledujeme finále MS v hokeji...i ten ale odchází...nikoho to tady nezajímá.
V motelu amerického stylu.....sprcha, nocleh a ráno přesun. Opouštíme „mrtvé městečko“ Ruka a nastupujeme na autobus, který jede téměř přesně na čas, abychom stihli přesun 200 km zpět na severozápad do Rovaniemi a z něj znovu na sever 100 km za polární kruh do parku Luosto.
Než získalo Finsko v roce 1917 nezávislost (nejprve nadvláda Švédů, pak Rusů), tak si obyvatelé pohraničí užili útrap, dále za rusko-finské zimní války a německo-finské války, kdy se opět posouvaly hranice, bylo obyvatelsto nuceno se neustále přesídlovat, osady se stávaly vojenským překladištěm a jednotky rusů či němců srovnávaly při odchodu laponské osady se zemí....nově vybudované městečka mají tedy krátkou historii, ale s příbývajícím cestovním ruchem začínají v hlavní sezóně prosperovat.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Indiánka (informace taky z Wikipedie aj.)
