Ještě jednou se vrátím do Jeseníků za mámou kamzicí s mládětem. Během přelomu jara, kdy byl na hřebenech ještě sníh, jsme se pravidelně potkávali pod vrcholem Pradědu. Teploty se ještě držely při zdi, a tak po turistech nebylo v lesích ani památky.
Poprvé jsme se potkali v dubnu. To bylo v horách ještě dost sněhu a čertíci měli stále zimní kabát. Při dalších setkáních začali být kamzíci už lehce vypelichaní. Jak už to u kamzíků bývá, a nejen u nich, čím jich je méně pohromadě, tím jsou klidnější. Máma kamzice s kamzíčetem nebyla výjimkou. Jen chvíli nedůvěřivě koukala a nakonec jsme spolu poseděli dobré dvě hodinky, během kterých si k nám sedl i vzácný sokol. Ten samozřejmě tak v pohodě nebyl a dál si nás prohlížel raději z bezpečných výšin.
Další setkání proběhla již o pár kilometrů dále, kam se rodinka přesunula během oteplování. Naposled z toho bylo téměř celodenní pozorování. Mamina se s prvním sluncem rozvalila na vrcholku skály a tam zůstala spokojeně přežvykující několik hodin. Kamzíče se občas odběhlo ochladit na poslední zastíněné závěje sněhu. Celou dobu jsme o sobě věděli a respektovali přibližitelnou vzdálenost, tak nebyl problém pozorovat kamzíky ze všech stran.
Právě když jsem nasával úžasnou atmosféru prosluněných Jeseníků s posledním sněhem, přišla mě navštívit kamzíčí mamina s mládežníkem.
Bude to znít asi divně, ale věřím, že mě poznala. Potkali jsme se už několikrát. Během chvíle se poskládali na protější skalce a společně jsme si užívali parádní den. Já vykuřoval s Velkým duchem a kamzíčci v klidu přežvykovali.
Kamzíci jsou na skalách velmi obratní díky speciálním "protiskluzovým" chodidlům kopýtek.
Máma někdy vstala a omrkla mládežníka, jestli není moc zvědavý. Jako každá mladá krev občas popošel ke mě a zase se vrátil a pokračovali v lenošení.
Kamzíci horko moc nemusí, Kamzíče si vždy na chvíli odskočilo do nejbližší závěje nebo do stínu skal, aby se ochladilo.
Opravdu kouzelné bylo sledovat, jak kamzíci upírají pohled na budovu vysílače na vrcholu Praděda. Jako kdyby je nejvyšší hora Jeseníků hypnotizovala. Dokonce se nám společně povedlo pořídit pár fotografií na pozadí slavného vysílače.
Na kamzíky v Jeseníkách nedám dopustit. Některým ortodoxním zastáncům druhové původnosti jsou nejspíš trnem v oku, ale za mě kamzík, když už ho tady máme, do našich hor patří, jako všichni skvělí „kozoovcovití“. Je to vždy stejně úžasné setkání, jako například s kozorožci. Na horách jim to prostě sluší. Nechci říct, že by jelenovití horský terén nezvládli, rovněž jim to na horách sekne, ale těžko je nachytáte přes den hopsat po skalách, nebo se na nich spokojeně vyhřívat při zimním sluníčku.
Prostě kamzíci (naplavení lidmi na počátku 20. století do Jeseníků) se místnímu terénu dokonale přizpůsobili a mají právo na život, jako každý jiný druh. V krajině tak poznamenané lidským zásahem je v současnosti velmi těžké něco korigovat, neboť zachránit to již nelze a nějaký druh to prostě vždycky "odsere". A kdo nám dal právo o tom rozhodovat? A pokud jde o jedinečnou lokalitu Velkého kotle, kam chodí rádi na pastvu, možná je právě na čase, už kvůli lidské blbosti, investovat raději více prostředků na ochranu této lokality, než uvažovat o likvidaci zvířat.
Kamzíci se uvelebí na oblíbenou vyhlídku klidně na celý den a pozorně sledují vysílač na Pradědu.
S upřeným pohledem a s plným břichem.
S maminou je nejlíp :-). Kamzíče občas mámu pošťuchuje prťavými růžky, ale ta jen v pohodě přežvykuje a do skopičin se vůbec nehrne.
Text a foto: Havroš
