Souboj kozorožců horských u ledovce Pasterze pod Grossglocknerem byla opravdu velká třešeň na dortu našeho letního putování v rakouských Alpách.
Nejdříve jsme zažili doslova šok v podobě teplotní facky, to když jsme se za pár hodin přesunuli z přímořské výhně Slovinska přes Julské Alpy, až pod nejvyšší horu Rakouska. Počasí s teplotou kolem bodu mrazu, sníh, déšt, vichr. Jasně, byli jsme 2 505 metrů nad mořem na vyhlídce Franze Josefa (pojmenována jako vzpomínka na výšlap, který zde cisařpán uskutečnil se svou ženou Sissy v roce 1856), ale rozdíl 30 stupňů byl přesto malým překvapením. Mělo to jednu obrovskou výhodu, bylo tam jen pár turistů co z auta vykoukli na parkoviště, pár statečných krmičů svišťů a pochopitelně ani jeden fotograf.
Koukáme na horské sviště ve sněhu a z dálky se nám daří zahlédnout stádo asi třiceti kozorožců alpských. Jejich pastvou nafouklá bílá břicha svítí v šeru. Vidíme jen samice s mláďaty, jsou opatrné a hned jak nás zmerčí, hopsají těžkopádně po prudkých svazích do bezpečí výšin. Nejdříve vedoucí samice, pak uprostřed stáda čtyři mláďata. Samec (v kohoutku dosahuje 1 m a váží až 140 kg) ani jeden.
Mladí samci se v létě pomalu sdružují do skupin, kde trénují souboje, námluvy (dokonce i páření), než se na podzim rozdělí a sami vyhledávají stáda samic, o které pak bojují naostro. Samice jsou téměř o polovinu menší a s malými rohy. Naopak rohy dospělých samců mohou mít délku přes 1 m.
Předpověď vypadala stejně na další tři dny, tak nebylo na co čekat. Druhý den ráno jsme prošli tunely a pak vzhůru k ledovci. Horská stezka byla sice zavřená pro sesuvy kamení, ale žádné větší nebezpeči jsme nezaznamenali a tak jdeme dál, vychutnáváme samotu, užíváme velehory, sníh a vichr ve tváři. Před závěrečným stoupákem na chatu pod Grossglocknerem už není vidět na krok, tak otáčíme zpět.
Zdržím se focením svišťů, a když doženu svou věrnou, ale již značně promrzlou indiánskou přítelkyni, dozvídám se jen tak mimochodem, že jsou tady "ty kozy a trkají se rohama". Moc tomu nevěřím, ale za chvíli se opravdu ozve rána, která se nese celým údolím ledovce Pasterze. Beru foťák a šplhám ze srázu co nejblíž. Mládežníci mají sice ještě malý prominentní fous pod bradkou, ale urostlí už jsou pěkně. Podívaná je to fantastická.
Asi po hodině a půl je mi jasné, že bych se měl vrátit, pokud nechci zmrznout, jenže ti mladí krasavci mě úplně ignorují a předvádějí ty nejlepší soubojové prvky s lehkostí a samozřejmostí, přitom s maximální dynamikou a zároveň naprosto bezpečně. Rány otřásají celé údolí a vůbec bych se nedivil, kdyby spustily střední lavinu.
Tyhle cvičné souboje mají jasná pravidla. Během necelých dvou hodin se cyklus jednotlivých střetů opakoval s naprostou pravidelností téměř identicky. Nejprve pohledy do očí a postavení na značky. Potom se dotknou rohy a vzájemně se přetlačují se zaklíněnými hlavami. Nakonec vítěz svého soka prostě složí na zem.
Nejefektnější částí souboje je samozřejmě moment, kdy do sebe samci ohromnou silou narážejí hlavami. Většinou si najdou kámen nebo vyvýšené místo, které slouží jako bloky, zapřou se, vztyčí na zadní, zakroutí hlavou a maximalní silou se spustí na hlavu soupeře, který do poslední vteřiny čeká a kouká jako by se nechumelilo (i když docela chumelilo). V posledním okamžiku oba zatnou svaly na krku, zavřou oči, sklopí uši a PRÁSK!
Během klání, jako by měli vyznačené neviditelné hřiště. Když překročí hranici vymezeného prostoru souboj končí a oba se vrací zpět na značky. Jeden z nich (asi starší zkušenější kus) to vždy hlídá a jakmile jsou mimo hřiště, okamžitě svého soupeře lehlým drbáním rohem do žeber nasměruje zpět na hrací plochu. Dbají na bezpečnost, dávají si pauzy na pastvu a taky na vykonání potřeby. Jednomu se chce kadit, tak druhý počká, v klidu lehne a začne přežvykovat.
Kozorožec je dalším druhem, který jen tak tak unikl hrobníkovi z lopaty. Na začátku 19. století viselo vyhynutí kozorožců na velmi tenkém vlásku. Pár nadšenců a italský král v roce 1854 zakročili tvrdě proti pytlákům a účinně začali vysazovat tohoto majestátního sudokopytníka zpět do jeho původního prostředí. Lidi totiž věřili v magické účinky všech částí těla kozorožce (tehdy to bylo opravdu mystické zvíře). Zájem o rohy a především o bezoárové koule přivedly tenkrát kozorožce na pokraj vyhynutí.
Proto nezbývá než dodat, měli jsme opravdu kliku, že tohle dnes můžeme zažít a moc za to Velkému duchu divočiny a pánům kozorohům děkujeme.
Foto a text: Havroš (Díky za malé info Wikipedii)