Když divokou krajinu pokryje sníh, otevřou se pro tuláky nové cesty a doslova nové světy. V prosvětleném lese je najednou spousty místa a to je ideální čas nasadit sněžnice a prošlapávat cestu panenským sněhem tam, kde to jindy hustý porost nedovoluje. O to víc zamrzí, že u nás dole už moc sněhu nebývá a musíme za ním cestovat někdy pěkný flák cesty.
Sněžnice byly používány v severských krajích již několik tisíc let před naším letopočtem a slouží pro usnadnění chůze v hlubokém sněhu dodnes. Využití sněžnic logicky závisí na charakteru prostředí a manévrovatelnosti v terénu. Inuité používají kruhové a trojúhelníkové sněžnice. Severoameričtí indiáni Kríů a Huroni rovněž síťové sněžnice s různou délkou (až 1,8 m) a šířkou. Obyvatelé Sibiře a Sámové (Laponci) dávají odedávna přednost lyžím a sněžnice neužívají. Zajímavé je, že slovo Eskymák podle některých názorů vlastně znamená "výrobce sněžnic".
Tradiční dřevěné sněžnice vypletené kůží, dnes nahradily moderní materiály hliník a plast. Před naší první výpravou do Laponska jsme koupili tyhle moderní univerzální sněžnice, které mají hroty na led, ráčnové vázání pohodlné pro rukavice, stavitelnou délku boty, možnost uvolnit patu a zapnout stoupací podpatek. Plast zatím vydržel i teploty pod mínus 25 stupňů a vázání rovněž funguje (používáno cca 6 let).
Sněžnice poskytují naprostou volnost při toulání mimo cesty a stezky. V náročném terénu fungují lépe než lyže, jsou lehčí a skladnější. V některém skupenství sněhu, nebo v ostrém stoupání někdy nepomůžou. Naopak výhodou dlouhých a širokých finských lyží je, že se téměř neboří a občas se i svezete. Například na zamrzlých řekách a v málo členitém terénu budou asi lepší volbou.
Na sněžnicích jsem sám nebo s kamarády prošel různá místa. Pro vícedenní vandry je lepší zvolit mírnější kopce, nebo táhlé hřebeny a zamrzlé řeky. A určitě nějaké boby nebo saně, na které můžete umístit bágl a jídlo. Nosit pouze na zádech batoh s jídlem na 14 dnů, je na sněžnicích dost náročné. Na některých turisticky vybavenějších trasách lze využít nabídku horských chat a srubů, které si můžete dopředu objednat i s polopenzí a cestovat na sněžnicích "na lehko".
Pohodlné cestování po zamrzlých řekách v Laponsku. Většinou je všude stopa sněžných skůtrů. Dalo by se jít i bez sněžnic, ale protože mají hroty, tak neprokluzují a náklad se lépe táhne.
Ideální je si naplánovat cestu tak, aby jste využili otevřených srubů, které severské státy většinou nabízejí. Nelze však na to spoléhat a je nutné být připraven bivakovat taky venku.
Skandinávci cestují s lyžemi a velkými "pulkami" (boby). Nám musely stačit dětské bobíky, na které jsme přichytili plocháč a k němu zapínali nejprve vlastní hliníkové tyče (skoro jako ty finské vlevo :-)) a když se rozpadly, tak obyčejný provaz, který fungoval taky v pohodě.
Někdy se dají využít boby prostě jako boby.
A někdy nepomůžou ani sněžnice. Nejhorší jsou zasněžená údolí, nebo horské kleče se zrádnými kapsami. V Laponsku jsme chodili i pomyslnou vzdušnou čarou a orientovali se pouze podle kompasu. V čerstvém sněhu jsme dostali i na sněžnicích pěkně zabrat. To jsou právě ty situace, které Finové na svých oblíbených "skokanských" lyžích asi nezažijou.
Ideální pro delší vandry jsou všechny země na severu s dlouhodobým dostatkem sněhu a především od nás skvěle dostupné Laponsko. Pokud chceme někam blíž, jsou ideální jakékoliv menší hory. Parádní hřebeny jsou na Slovensku (Velká a Malá Fatra, Muráňská planina, Belianské Tatry, Nízké Tatry atd...). U nás to mám nejblíže do Jeseníků, ale pohodlných hřebenovek pro sněžnice máme dost např. v Krkonoších, na Šumavě...
V Krkonoších jsme ho konečně vyfotili :-).
Při vánočním přechodu Krkonoš jsme měli poslední dva dny parádní počasí.
Sněžné jámy na polské straně Krkonoš.
V Krkonoších mají hřebenovky hustě vykryté tyčemi, takže i ve sněhové bouři a mlze se dá skvěle orientovat.
Při vícedenních přechodech hor s pevným itinerářem se nevyhneme špatnému počasí. Často není na hřebenech hor vidět ani na pár metrů před sebe a lze se orientovat pouze podle tyčí. U nás jsou většinou hlavní hřebenovky celkem hustě osazeny, ale je třeba myslet na to, že všude to tak není.
Brašule při přechodu východní poloviny Nízkých Tater.
Na Slovensku mají na hřebenovkách občas tábořiště nebo útulny. Nedá se to sice srovnat s tábořišti v Laponsku, ale před větrem a bouřkou to ochrání. Při přechodu Nízkých Tater jsem po 20 km pochodu ve sněhové bouři, dorazil v noci pěkně zmrzlý do útulny pod Andrejcovou. Byli tam tři kluci a zrovna oslavovali, že boudu vytopili na 7 stupňů (začali topit po obědě). Ale venku bylo přes 20 pod nulou, takže opravdu komfortní teplota.
S Krakonošem to nešlo, ale u nás v Jeseníkách jsem si s Pradědou fotečku udělal.
Na hřebenu Jeseníků je většítou umrzlý a odfoukaný sníh. Praděd a Petrovy kameny.
To je ten moment, kdy je třeba sundat sněžnice z batohu. Belianské Tatry.
Krušný výstup na Teryho chatu ve Vysokých Tatrách. Tady sněžnice nepomůžou.
Mnohem lepší jsou takové lehké malé mačky, které se jednoduše nasazují na boty. Výborná věc na sníh a led. Bohatě stačí na prudší výstupy do hor a fungují i jako nesmeky, když to kdekoliv klouže. Je dobré je mít vždy v báglu. V ostřejších horách jsou praktičtější než sněžnice.
Zimní spaní v nejlepším hotelu na světě. Ideální pří zimních výpravách na sněžnicích jsou například převisy v Jeseníkách.
Každopádně si na sněžnicích užijeme spoustu volnosti, srandy a taky pořádné zimy, která se nám stále víc a víc vzdaluje. Je to prostě skvělá činnost pro správné pojídače syrového masa :-). Když to spojíte s tábořením venku, nemá to chybu.
Text a foto: Havroš (děkujeme za info také Wikipedii)
