Téměř po čtyřech letech jsme se konečně vypravili znovu na Yukon. Hranice na sever Kanady se pro nás otevřely a covidové opatření začaly slábnout. Bylo jen potřeba zvolit dostupnou řeku v nekonečné divočině. Díky mohutným záplavám a následným požárům nakonec padla volba na další slavnou zlatokopeckou řeku Teslin River, navíc jednu z mála dostupnou autem.
Do poslední chvíle jsme si s Indiánkou nebyli jistí, jestli se na Yukon vůbec dostaneme, protože planeta opět ukázala svou sílu přetavenou v povodně, požáry a sesuvy půdy, stále četnější v závislosti na klimatické změně. Nakonec to vyšlo a zvolený termín v druhém srpnovém týdnu se ukázal být z hlediska počasí skvělým tahem.
Řeka Teslin je dlouhá 632 km a protéká jižním teritoriem Yukon a severozápadní Britskou Kolumbii v Kanadě. Pramení u jezera Teslin a pokračuje nádhernými horami Big Salmon Range k soutoku s řekou Yukon. Během zlaté horečky na Klondiku v letech 1896–99 se řeka stala další oblíbenou cestou ke zlatým polím na Klondiku poblíž Dawson City. Zlatokopové překročili pobřežní hory cestami, jako je Chilkoot Trail nebo White Pass a od Bennettova jezera pokračovali po Yukon River, nebo právě po řece Teslin do Dawsonu.
Klasickou otevřenou kanoi včetně pádel, barelů a vest jsme si vypůjčili přímo ve Whitehorse. Využili jsme taky možnosti odvozu na start výpravy k mostu u Johnson's Crossing, Ve hře byla rovněž vzdálenější Big Salmon River, ale byla zaneřáděná náplavami po povodních. Obě řeky se nakonec stejně vlévají do Yukonu, který jsme měli v plánu, takže hurá na vodu směr Carmacks, ať už jsme v pořádné divočině.
Přestože trasa nemá žádné přenášení a vyskytuje se na ní minimum peřejí, bylo potřeba si dávat pozor na rostoucí mohutnost a rychlost řeky (místy až 15 km/h!) a na nevyzpytatelné víry. Teslin a Yukon jsou na naše poměry obrovské řeky s neskutečným průtokem, voda je ledová, takže se nevyplatí něco podcenit. Jsou široké a nesplouvají se z vyšších hor, kde jsou ještě mladé, jako např. Snake River. Jsou podobné Peel River a ostatním severským řekám s velkým průtokem.
Na řece Teslin tedy začal náš téměř 400 km dlouhý osmidenní vodácký trip, který prochází tradičním územím indiánů kmene Tlingit (Teslin Tlingit, Kwanlin Dün, Ta'an Kwäch'än a Little Salmon/Carmacks First Nations). Řeky tečou různou rychlostí a několik úseků má malé peřeje. Neviděli jsme jedinou duši, dokud jsme nedojeli k soutoku s řekou Yukon, kde jsme později narazili na pár malých skupinek.
Startovní fotka pod mostem na Johnson's Crossing. Nejlepší chvíle každého čundru. Jsme konečně na místě a sami v divočině připraveni vyrazit!
První den na vodě je Teslin téměř jako zrcadlo, které se ovšem rychle ubírá směrem na sever. Slunce od rána do večera šajní a vydrží to celý týden.
K snídani dáváme oblíbené "bacon and eggs". Druhý den ráno řeka zrychluje a příchází první vlnky. Pomalu se blížíme k horám.
Dny jsme trávili překvapivě pádlováním (což zas tak nutné nebylo, ale od nás jsme zvyklí :-)), občerstvením s kávou, pozorováním divokých zvířat a prohlížením památek historie těžby v řece a podél řeky. Mezi další zajímavosti patřil ostrov u bývalé stanice na soutoku v Hootalinqua, který vznikl okolo trupu uvízlého kolesového parníku "Evelyn" uprostřed řeky. Dále původní sruby zlatokopů a hřbitovy indiánů i obyvatel dávno zaniklých osad, které narychlo vyrostly v období zlaté horečky.
Okolo parníku "Evelyn" jsme prosvištěli stejně jako kolem samotného soutoku v Hootalinqua. Jsou to trosky klasických parníků, které přesouvaly zlatokopy směrem na Klondike. Pokud se parník nestihl včas vrátit než opadla voda, nebo když začalo mrznout, stávalo se běžně, že uvíznul na mělčině. Tehle "steamboat" měl navíc smůlu, že kolem něj řeka vytvořila ostrov a také hlavně proto, že po opadnutí zlaté horečky a s rozvíjející se především leteckou dopravou již o takové plavidla nebyl zájem. Parníky, které se do přístavních měst na Yukonu dostaly včas potkal veselejší konec a slouží dnes jako opečovávané atrakce pro turisty (Whitehorse). Některé jsou dokonce funkčí a můžete se v nich povozit jako za starých dobrých časů např. v Dawson City.
Dali jsme si několik pohodových dní a pouze jeden den jsme urazili 100 km, když se nám zdálo, že k soutoku s Yukonem je to ještě daleko. Pouze první večer jsme strávili bojem s komáry (skončil útěkem do stanu hned po večeři), jinak jsme je v tom neskutečně luxusním slunném počasí potkávali jen sporadicky. V průběhu celé naší cesty se nám vždy podařilo najít nějaké exponovanější kempy, které nám umožňovaly v pohodě odpočívat u ohně.
Během plavby probíhalo pozorování divoké zvěře přesně tak, jak jsme doufali a došlo k několika jedinečným setkáním. Především to byla losí máma s telátkem, rybařík pruhoprsý a samozřejmě orel bělohlavý. Medvědí stopy se objevily pouze na jednom místě, a tak na setkání s prvním chlupáčem jsme museli počkat až na Aljašku. Další vzrušující událostí bylo, vidět přirozený sesuv půdy z vysoce vymletých břehů, jak hřmí v ozvěnách lesnatým kaňonem řeky, stejně jako se rozléhalo noční vytí vlků, když jsme usínali.
Los americký. V podvečer chodí losice s telaty na pastvu k řece. Jsou klidné i naše přítomnost jim nevadí.
První setkání s panem "bělohlavým". Později se stalo pravidlem, že nás orli doprovázeli během celého dne naší plavby.
Na takového krasavce narazíte pouze v Severní americe. Jediný člen z čeledi ledňáčkovitých severních Spojených států a Kanady. Asi je opravdu výjimečný neboť je dokonce vyobrazen na jedné sérii kanadských "pětidolarovek". Jmenuje se rybařík pruhoprsý. Malý a podsaditý s chocholatým hřebínkem. Samci jsou modrobílí s modrým pruhem na prsou. Samice mají přes břicho další rezavý pás. Téměř vždy osamělý lovec sedává podél břehů potoků, jezer a ústí řek. Obývá celý kontinent a nevadí mu ani slaná voda, jak jsme se o tom přesvědčili u pobřeží Pacifiku. Loví ryby stejně jako náš příbuzný ledńáček říční tak, že se vrhá po hlavě do vody.
Rybařík pruhoprsý.
Pravidelná zastávka na polední kafe probíhala na parádních flecích a nezbývalo než nasávat tu energii, aby v nás vydržela ještě dlouho...
Táboření u Teslin River byla neskutečná pohoda. Obecně platilo čím vyšší břeh, tím větší sucho, pohoda a minimum komárů.
Klasické jílovitopísčité břehy lemují všechny velké severské toky. Kousek po kousku ukrajují krajinu a berou sebou stromy, které jsou pak nebezpečné především v době tání. Na konci léta se jen pomalu drolí a občas se utrhne menší štěrková lavina a burácí korytem v jinak dokonalém tichu, jaké lze zažít pouze v divočině. Stabilnější srázy jsou ideální místo pro hnízdění ptáků. Největší zastoupení tady měly břehule říční. Břehy byly prošpikovány jejich hnízdními norami, ale obydlenou jsme objevili pouze jednu malou kolonii.
Často jsme projížděli krajem bývalých požárů. Obrovská požářiště byla velká stovky kilometrů čtverečních.
Náš výlet po Teslin River skončil na soutoku s řekou Yukon. Na tak rozlehlé řece jsme si toho ani nevšimli. Bylo to tím, že mezi množstvím ostrůvků a ramen řeky se drobnější Yukon River úplně ztratila. Naštěstí svou průzračně modrou barvou na sebe ihned upozornila a my jsme mohli radostně zakřičet: "Jsme na Yukonu!".
Byl to další nezapomenutelný výlet divočinou s výjimečně sežehnutými tvářemi (pouze zleva :-)), který doufáme, že si někdy na Yukonu zopakujeme!
Text: Havroš, Foto: Havroš a Indiánka
