Poprvé za polární kruh, poprvé do finského Laponska a poprvé v pořádné divočině. Splutí řeky Ivalojoki, kterou proslavila laponská zlatá horečka v roce 1870, byl skvělý výlet do starých dobrých časů a do nekonečného ticha rušeného pouze bzukotem komárů.
Jeli jsme v létě a autem. Užili jsme si cestou srandy kopec, třeba když nás naboural polský řidič v zácpě u Varšavy, nebo na trajektu z estonského Tallinnu. Vypadalo to jednoduše. Stačí projet Polsko, Litvu, Lotyšsko, Estonsko a po trajektu do Helsinek téměř celé Finsko až do městečka Pokka. Trvalo nám to dva a půl dne. Z Pokky jsme v naší sestavě Tonda, Šema a já pokračovali až na most, který křižuje ještě mladou Ivalojoki uprostřed divočiny téměř 300 km za polárním kruhem.
Laponsko se nachází v severní Evropě a zahrnuje sever Skandinávie. Oblast se rozkládá na území čtyř států: Norska, Švédska, Finska a Ruska. Na severu je ohraničeno Barentsovým mořem, na západě Norským mořem a na východě Bílým mořem.
Ivalojoki měří 180 km a je desátou nejdelší finskou řekou a na svém toku překonává převýšení 181 m. Pramení pod horou Peltotunturi na území správní oblasti Enontekiö, teče východním směrem a nedaleko městečka Ivalo se vlévá do třetího největšího finského jezera Inari. Na horním toku řeky se nachází národní park Lemmenjoki. Nejvýznamnějším přítokem je Sotajoki. V období tání ledu se v povodí Ivalojoki objevují časté povodně. Řeka je lemována smrkovými a březovými lesy s bohatstvím hub, její peřeje mají v létě obtížnost WWII, v zimě se po zamrzlé hladině jezdí na sněžných skútrech. V sedmdesátých letech 19. století, kdy Laponsko ještě patřilo carskému Rusku, v oblasti vypukla zlatá horečka. K dalšímu, i když ne tak rozsáhlému přílivu prospektorů došlo po roce 1934 a trval až do padesátých let 20. století.
Cestovat za polární kruh autem vyžaduje hodně času a trpělivosti, ale hlavně je potřeba mít 5 až 6 dnů navíc, což je opravdu luxus. My jsme čas měli, užili jsme si to, ale stačilo. Příště raději letadlem.
Velmi intenzivním zážitkem je taky samotná jízda po finských silnicích. Přesně ve chvíli kdy se vám začnou klížit víčka, nebo když se podíváte někam jinam než před sebe, tak je tam sob. Zastavili jsme jen tak tak a potom velmi rádi dodržovali místní omezenou rychlost. Myslím, že když jsme toho soba objížděli, tak se nám normálně smál, jak to umí jenom sob.
Tohle je smějící se sob. Dodnes nechápu jak se zjevil přímo před autem. Asi nás Velký duch potrestal za to, že jsme se finům smáli, proč mají každý kilometr značku se sobem, když tam žádné soby nemají.
Auto jsme s Šemou zavezli do Ivala. Tam na nás mělo čekat tak dlouho, jak bude potřeba ke splutí řeky. Tondu jsme nechali na místě na pospas neuvěřitelným komárům. Ti měli tak velkolepý nástup, že jsme z toho byli pár hodin pěkně mimo. Proto do Laponska nikdy v létě! Ale zajeli jsme se a naučili pár vychytávek proti těm bestiím.
Měli jsme štěstí na stopu, a to velké, protože tou cestou, kde jsme měli startovat, jezdí auta asi jen v úterý a v dubnu. Mladí cestovatelé nás ochotně zavezli těch 150 km zpět do divočiny, k lodím a Tondovi. Tak honem balíme a konečně voda. Večer nám mistr světa v rybaření Toník předvádí své umění. Na večeři budou lipani.
Ta řeka je opravdu nádherná. Počasí nás sice na den a půl zastaví vydatným lijákem, ale pak zase slunce a pořád dokola. Vydatně posílení domácí "Bostonovkou" zvládáme všechny útrapy v pohodě. Navíc asi čtvrtý den (nemáme páru kolik je hodin, nebo který je den, protože je pořád světlo a hodinky, telefony, mapy nevezeme) přichází se svým rybářským vstupem Šema. S "palicou" na kapry začíná odhodlaně vláčet finskou třpytku a za pět minut tahá první štiku. Pak druhou a třetí už pouštíme. Tohle bychom všechno nesežrali. Rožníme štiky, popíjíme a užíváme volnosti...
Na horním toku Ivalojoki se nám občas prášilo od vesel, ale bylo fajn se na chvíli protáhnout.
Ve druhé třetině řeky zastavujeme v Kuttuře. Je to bývalá zlatokopecká osada s malým skanzenem a visutým mostem. Od této chvíle se podél břehu řeky občas vyskytují klasické finské sruby a tábořiště pro turisty, vždy pěkně uklizené a vybavené dřevem. Konečně se dočkáváme i malých peřejí, řeka se na chvíli smrskne a proud zrychlí. Je to příjemná změna proti pádlování po nekonečném oleji. Dál se řeka stále více rozšiřuje a jen občas nás odmění ojedinělými vlnkami.
Po dvoudenním dešti využíváme turistického srubu u řeky a sušíme.
Také v tomto luxusním srubíku se snažíme schovat před komáry, ale marně. I ve srubu si musíte postavit stan :-).
Řeka Ivalojoki na spodním úseku ještě na chvíli zrychlí, pak znovu mění charakter, rožšiřuje se a přibývá vysokých vymletých břehů a pískových kos.
Cestu lemuje stále více základů různých typů finské sauny. Civilizace se začíná přibližovat.
Poslední úsek řeky polevují komáří a začínají útočit ohromné "hovada". Do toho makáme na oleji proti větru. Když už chceme fakt hodně nadávat, najednou se objeví stádečko sobíků. Nosí své skloněné hlavy obtěžkané mohutným parožím až na písčité pláže, kde trochu profukuje, což je jediný lék na komáry. Padají z nich chuchvalce srsti a odpočívají v úmorném vedru. Soba opalujícího se na pláži, už asi nikdy neuvidíme.
Zjevil se nám taky osamělý sobí duch.
Závěrečný večer ještě naposledy zkouším rýžovat zlato v kovové pánvi, kterou jsem slavnostně tahal celý výlet, ale zase prd :-). Poslední dny na řece je 30 stupňů (fakt nad nulou). Je to tak daleko za polárním kruhem docela výjimečné. Po březích vidíme koupající se obyvatelstvo Ivala, pro které je to malý zázrak. Když dorazíme k autu, hned čteme v novinách, že padají letité teplotní rekordy.
Cestou domů se zastavujeme v muzeu zlaté horečky v Tankavaara. Je to parádní prohlídka. Mají tam i westernové městečko. Jsme tam úplně sami jako celou dobu výletu, tak tam hned přespíme u parkoviště.
Další den se přesouváme na noc do Švédska a tam nocujeme u nějakého jezera u cesty. Poslední noc spíme v Dánsku. Zde jsme se v muslimské hospodě mrkli na semifinále fotbalového mistrovství světa a na nocleh zajeli někam k lesu. Samozřejmě nás ráno budí policajti. Lidi jsou hajzlíci, ale policajti naštěstí v pohodě. No a pak už letíme přes Dánské mosty a polskou Hitlerovou dálnicí šupem domů na pořádné píííívo.
Naprosto pohodový výlet, který odstartoval všechny naše další cesty na sever do divokého Laponska.
Text: Havroš, Foto: Šema, Tonda a Havroš, a děkujeme Wikipedii
