Leugavegur trek nabízí na téměř 60 km trase to nejhezčí z Islandu od Duhových hor po sopečné pláně a ledovcové řeky. V covidovém roce 2020 se na ostrově otevřelo v létě okýnko, kterého jsme využili a tak mohli zažít totálně vylidněný Island na plné pecky. A kromě typicky "islandského" nečasí to opravdu pecka byla.
V rychlosti jsme s Indiánkou koupili levné letenky na 12 dnů a z nedalekých polských Katovic byli za 4 hodinky na Islandu. Na letišti stačil jeden test (na 10 dnů). Na výsledky jsme nečekali a brzo ráno (po krátké noci v kempu) už se řítíme nezapomenutelným ranním sprintem na autobus. Ten s námi v pohodě projíždí šílené brody, až na start naší cesty v Thorsmörku.
Někteří nadšenci se snaží dojet na start treku v Thorsmörku, nebo do cíle v Landmannalaugar, vlastním nebo půjčeným autem. Je to velmi náročné i s "teréňákem" a místní záchranáři by mohli povídat. V sezóně jezdí vytahovat utopená auta i několikrát za den. Autobusy jsou speciály, které by mohly rovnou na Paříž-Dakar. Domorodci jezdí zásadně se silnými, nejlépe americkými off roady, které mají obrovské balónové pláště, jenž podle potřeby v brodech podhušťují ovládáním rovnou z kabiny.
Naprosta většina turistů chodí trasu naopak, tedy s kopce, ale nám se líbí jít do kopce (tedy z Thorsmörku) a "Duhovky" s horkými prameny v Landmannalaugar si nechat na závěr. Trek Laugavegur je názornou ukázkou, proč se Islandu přezdívá země ohně a ledu. Obojího jsme si užili bohatě, ale přece jen bych ten slogan upravil na "země ohně, ledu a deště".
Lehkým stoupáním směrem k prvnímu tábořišti Emstrur nejprve procházíme prastarým lesem zakrslých bříz a borůvčí, který je jedním z mála pozůstatků původních lesů a v okolní nehostinné sopečné krajině působí až nepřirozeně. Když deštivé počasí dovolí ukazuje se nám ledovec Mýrdálsjökull a my opakovaně brodíme jeho divoké ledovcové řeky.
Než dorazíme k prvnímu splazu ledovce Mýrdálsjökull, začne se krajina měnit v sopečné bezlesí.
První noc na sopečném popelu v kempu Emstrur.
Další den nás čeká sopečná poušť, ze které ostře rostou kužely islandských sopek. Když se k tomu přidá vichr, černé mraky a země začne kouřit, máme chvílemi pocit, že vstupujeme do pekelných bran. Hodnotíme jako velmi intenzivní zážitek. Taková temná krása.
Docela promrzlí přicházíme večer k tábořišti u jezera Alftavatn. Poctivě se hlásíme nepříjemné brigádnici v zamřížované boudě, že si stavíme stan (příště se na ně vyprdnem a postavíme si ho na divoko :-)) dáváme slivovičku a vzýváme velkého ducha, aby nám zítra ukázal sluníčko.
Tady jsme si vyloženě oddechli a děkujeme Islanďanům za ten most. Brodů jsme v tom dešti už měli po krk a tady bychom to měli minimálně po prsa.
Po celodenním pochodu v dešti už se těšíme do suchých spacáků. Stan stavíme u jezera Alftavatn.
Ráno leje jako z konve, ale po kafíčku prostě musíme balit, neboť itinerář je neúprosný. Začíná největší, ale nejkrásnější stoupák do Duhových hor. Ty nás vítají vodopády, ohněm, kouřem, sněhem, ledem a překvapivě i deštěm. A do toho ty barvy. Neskutečně ostrá islandská zelená parádně kontrastuje s duhovými sprašemi a sněhem.
Kousek za jezerem začíná asi jediný větší kopec celého treku, ale v tom počasí jsme rádi, že se zahřejeme.
Cestou potkáváme jen pár turistů, kteří šlapou dolů opačným směrem.
Cesta je vyšlapaná a taky značení je celkem přehledné. Problém ale může nastat během chvíle, stačí trochu mlhy a pár sněhových polí.....na Islandu se záchranáři nenudí ani v létě.
Když už si myslíme, že toho moc neuvidíme, začne se klubat slunce, dokonce nás i hřeje a my sundáváme smraďochy (Jurkovy pláštěnky). Přes sněhová pole přicházíme na nejvyšší místo treku - chatu Hrafntinnusker (1027 m). Kopce jsou zde pod sněhovou pokrývkou, nebo posety sopečným sklem.
Další část treku už je velká pohoda i když kopce se zdají být nekonečné a batoh je stálé těžší. Jenže je pořád na co koukat a díky sluníčku, které párkrát vybarví duhové hory, zapomínáme i na únavu. Zvolna začínáme klesat nejkrásnější částí Duhových hor do cílového letoviska s horkými prameny Landmannalaugar.
Před sestupem do cíle v Landmannalaugar procházíme obrovským lávovým jazykem.
Poslední pohled na covidově vylidněný kemp s horkým potokem, kde si můžete lehnout a dát si jedno plechové z místního krmítka.
Ráno vstáváme brzy, abychom stihli proběhnout okolní úžasné sopečné výtvory a odpoledne, jak jinak než v dešti, míříme busem zpět do Reykjaviku. Chystáme se přemístit do největší islandské divočiny západních fjordů. Na severem bičovaný Hornstrandir.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Indiánka
