Mystický poloostrov Hornstrandir, celoročně bičován silnými srážkami a větry ze severu, je králem Západních fjordů. Dokonce i sami Islanďané o něm usoudili, že se tam nedá žít! Je to místo dokonalé divočiny, bez silnic a stezek, bez elektřiny a signálu a s nejhorším počasím na Islandu.
Když jsem našel na internetu výše uvedené informace, nebylo co řešit. O místě, které nesmíme při návštěvě Islandu vynechat, bylo rozhodnuto. Indiánka sice tak nadšená nebyla, ale dnes je jisté, že na to dobrodružství určitě nezapomene. Bohužel jsme měli na vandr jen 4 dny, ale určitě si to ještě zopakujeme, protože na poloostrově se můžete toulat klidně 14 dnů a dokonce zásoby vám v případě nutnosti služba hodí v bedně někde k pobřeží.
Abychom se dostali do takové divočiny, bylo potřeba si předem zaplatit odvoz člunem na jedno z vyloďovacích míst (letadla tam nemůžou). Tenhle kousek divočiny je navíc přístupný pouze dva měsíce v roce, ale díky covidu jsme lodní lístky sehnali i na poslední chvíli. Podle lístků hlídají strážci pečlivě počty lidí na jinak nepřístupném poloostrově. Denně tam přepraví maximálně cca 10 lidí (až na pár výjímek co se jedou jen projít kolem břehu).
Abychom se dostali do přístavu Isafjordur a po treku na Hornstrandiru na druhou stranu ostrova do Husaviku, museli jsme si půjčit malé auto. Po noci v kempu u přístavu nakupujeme zásoby a malým člunem vyrážíme do Hesteyri. Na lodi se seznamujeme s němcem Ricem a čechem Petrem, kteří jdou stejnou trasu.
V přístavu Isafjordur.
V přístavišti Hesteyri stojí romantický domek, kde vám během dvou měsíců, kdy je poloostrov přístupný, místní personál nabídne pohoštění a případně i nocleh.
My ale vyrážíme nejdříve přes nebezpečná sněhová pole, a pak kamenitým terénem, až do horského sedla, které nás přehoupne na severní stranu Hornstrandiru.
Indiánka a Peťik se svým gigantickým batohem.
Nádherný pohled z hřebene sedla do fjordu Hloduvik.
Rico má trochu rychlejší tempo, tak ho po překonání sněhových polí necháváme běžet a užíváme si po dlouhé době hřejivého sluníčka. Péťa je moc fajn chlapík a drží s námi krok i přes svůj přeložený batoh. Cesta ubíhá dobře a orientujeme se celkem v pohodě podle kamenných mužíků. Při přechodu sedla do fjordu Hloduvik se nám shora ukazuje úžasná scenérie Hornstrandiru. Vůbec se nám dolů nechce, ale čas je neúprosný a musíme sejít ještě pěkných pár kiláků k pobřeží.
První setkání se Severním ledovým oceánem.
Postupujeme po pobřeží do prvního tábořiště.
Tábořiště pod horou Alfsfell.
Když rozbijeme stany na jednom z nejkrásnějších fleků, jaké jsme kdy viděli, začne nám severní obloha předvádět skvělou podívanou se západem slunce, který jako kdyby nechtěl skončit. Jsme sice unavení, ale do spacáku se moc nehrneme, navíc když víme, že tady takové počasí nemůže dlouho vydržet. Kousek od stanu mají noru polární lišky. Šmejdí kolem tábora a hledají něco na zub.
Mám sto chutí rozdělat oheň, který mi stějně jako stromy na Islandu chybí. Naplaveného dřeva je tu sice dost, ale asi bych Islanďanům způsobil dokonalý poplach, kdyby z divočiny začal stoupat dým. Tak si naše čtverka dá jen trochu slivovice a polívku na vařiči a pomalu uléháme. V noci to začne a je to síla. Prudký liják vypadá velmi vytrvale. Nemá smysl vylézat ze stanu a tak to pokračuje do oběda. My ale musíme, abychom stihli loď zpět.
Další den tedy rubeme v lijáku znovu na sedlo, přes které se dostaneme na nejhezčí místo ostrova, na mystický Hornvik. Cesta je to urputná a časté brody nám dávají pořádně zabrat. Zase ta stejná islandská písnička. Pláštěnky nestíhají a po čase už nemá cenu ani sundávat boty. Valíme přes řeky a částečně i přes moře. Navíc se na stezce sesunuly svahy, tak improvizujeme kolem pobřeží a do kempu se dostáváme až výstupem přes vodopád. Konečně v noci docházíme a raději využíváme záchranné budky, která slouží promrzlým a promočeným cestovatelům, jako jsme my.
Ještě naposled sundáváme botky a pak už to nemá smysl. Voda je všude. Větrem prší ze všech stran a pláštěnky s námi cloumají jako s loutkami.
Ráno na chvíli přestává pršet, tak se aspoň trochu snažíme rychle usušit.
Bohužel díky počasí nestíháme plánováný pochod až na vrchol Hornviku, tak ráno trochu usušíme a prohlížíme prostředí v okolí základny, kde paní "rangerka" nabízí ve své chajdě čaj a pak s námi čeká na příjezd člunu, který nakonec připlouvá překvapivě jen s malým zpožděním. Někdy díky divokému severnímu moři může přijet klidně druhý den.
Rico jede taky zpátky, ale Petr (který už pár let pracuje jako recepční v hotelu v Husaviku) má lístek až na zítřejší den, tak může prozkoumat útesy, ze kterých nám poslal úžasné fotky.
Pohled na fjord Hornvik se základnou paní správkyně parku a s pevnou ubikací pro turisty, kteří tráví noc pouze na Hornviku.
Rico, Indiánka, dva další turisté a paní správcová parku při čekání na člun.
Poslední foto s Ricem před odjezdem z Hornviku.
Na závěr nás čeká téměř 60 km zpět do Isafjorduru po rozbouřeném moři v malém člunu. Vlny jsou jak baráky a lodník nestačí rozdávat pytlíky :-). Rovněž velmi intenzivní zážitek. Hned jak dorazíme sedáme do autíčka a zbytek dne a téměř celou noc trávíme přesunem do Husavíku. Máme tam totiž zakoupenou plavbu s pozorováním velryb. Další moc pěkná věc, kterou pestrý Island nabízí, ale samozřejmě ve větru a dešti.
Při pozorování fantastických keporkaků.
Přístav Husavik. Zde kotví výletní staré motorové škunery a plachetnice.
Poslední zastávkou na Islandu byla noc na venkovském statku a následující zpáteční cesta kolem poloviny ostrova na letiště v Keflaviku. Okouzlující Island se znovu předvádí na každém kilometru cesty. Tak i přes náročné treky a nezdary počasí v nás zaseknul docela pevný háček návratu.
Vodopád Godafoss.
Tradiční islandské farmy.
Text: Havroš, Foto: Havroš, Petr, Indiánka
Speciální dík za fotky a videa z Péťova skvělého mobilu.
