Zimy v Jeseníkách jsou dlouhé. A to je moc dobře. Na hřebenech leží sníh až do května a pokud vyrazíte brzy ráno, nejlépe ve všední den, stihnete si ještě vychutnat poslední kouzelné chvilky pomalu tajícího zimního království. Provoz v údolí je minimální, pily drvoštěpů mlčí a pokud nefouká jesenický "severák" je hrobové ticho. Ale zas takové ticho tam úplně není. V drsném počasí se dají také poslouchat zvuky místních otrlých zvířecích obyvatel. A vždycky je na co koukat.
Psát zimní článek v létě je asi trochu zavádějící, ale právě v horkých dnech se přinutím sednout k PC častěji. Do těch hiců mě to prostě moc netáhne. Tedy zpět na konec dubna. Další výhodou loučící se zimy je fakt, že přes den už nemrzne a sluníčko roztápí vrchní vrstvy sněhu, které navečer opět mrznou a ráno se tak šlape sněhem pohodlně i bez sněžnic. Navíc se tvoří rampouchy úžasných tvarů, barev, velikostí a stromy jsou do prvních paprsků nádherně obalené ledem. A když mám štěstí a do téhle parády vpluje nějaký zvířecí krasavec, je to dokonalost sama.
Ideálně do Jeseníků vyrazit ještě v noci a pozorovat na hřebenu východ slunce. To se nikdy neomrzí. Možno taky bivakovat někde pod převisem nebo v záhrabu a na východ si počkat ve spacáku. A samozřejmě chodit po neznačených cestách, protože Jeseníky nejsou jen profláklá chráněná hřebenovka ze Skřítku na Červenohorské sedlo. Letos jsem pár čundříků divočinou dal a vzniklo z toho opět spousty zážitků.
Brzo ráno ještě panuje na hřebenech tuhá zima. Někdy prostě východ slunce neuvidíte a může se stát podobně jako v mém případě, že bloudíte mlhou, stoupáte a stoupáte, až nakonec vrazíte do Praděda :-).
Papoušci Jeseníků
Opravdovým otužilcem je křivka obecná. Zahnízdí klidně v největších mrazech a je u nás běžně k vidění na jehličnatých stromech, kde se obratně láduje semínky svým originálním zobákem. Psal jsem o ní s nadšením při prvním osobním setkání ve Finsku. Konečně jsem ji mohl pozorovat ve větším množství a vidět tokající páry. A hlavně v plném zbarvení, jenž přechází od žluté do červené ve všech možných barevných odstínech tohoto rozsahu.
Dalším zajímavým ptáčkem jesenických hor je například krásně žlutý čížek lesní, nenápadná pěvuška modrá, nebo typický obyvatel horních partijí kos horský. Na sklonku zimy lze taktéž pozorovat tisícové hejna pěnkav jikavců, jak brázdí oblohu nad hřebeny a se značným kraválem střídavě usedají a vzlétají v mohutných formacích. V jednotě je prostě síla.
Křivka obecná. Na zmrzlých větvičkách jí to náramně sekne.
Křivky jsou pořádní otužilci. Zimu si užívají. Jelikož šišek je všude dostatek, jsou naprosto v pohodě a klidně se věnují námluvám.
Křivka obecná odvážně poskakuje na sokolí vyhlídce.
Poslední zimní foto křivky obecné. Následně během hodiny slunečního svitu všechno roztálo a nezbývalo než pozorovat ptáčky, jak blbnou mezi rampouchy.
Nekorunovaný král oblohy
O sokolu stěhovavém se napsalo už mnoho. A o sokolech v Jeseníkách jakbysmet. Proslavil se jako nejrychlejší tvor na světě, poněvadž si to po hlavě umí hasit čtyřstovkou v hodině. Setkání se sokolem je ovšem impozantní. I když jasným králem oblohy bude vždy orel skalní, kterého lze nyní v Jeseníkách výjimečně spatřit, tak sokolovi se na drsném jesenickém kameni daří mnohem lépe, a už od roku 2000 se počty hnízdících páru znovu zvětšují i na našem území.
Velké štěstí. Pan "opatrný", jako všichni dravci, si sedl kousek vedle, právě když jsem se na skále pojil kouřem s Velkým duchem. Přesto jsem stačil rychle cvaknout slavného dravce z bezprostřední blízkosti.
Oblíbená sokolí vyhlídka. Tohle je asi přibližitelná vzdálenost, než si vás sokol všimne. Na hodně metrů daleko.
Chudák kamzík
V novém dokumentu o Jeseníkách kamzík horský moc prostoru nedostal. Tahle ozdoba místních hor má smůlu v tom, že je stále považována za náplavu a některé "odborné hlavy" by ji v Jeseníkách nejraději neměly. Občas totiž zakousnou i vzácnou rostlinku Velkého kotle a tlačí ke zdi jiné volně žijící druhy. I když rozumím nutnosti zachovat druhovou rozmanitost, nechal bych tak závažné rozhodnutí, kdo bude žít, raději na Velkém duchu divočiny. Už jsme tady svou rozpínavostí toho posrali dost.
Řešením by mohl být transport všech kamzíků jinam do divočiny, ale pochybuji, že by byli nejvyšší hlavouni ochotni takto investovat (raději budou vyrábět zbraně a kutit další nesmyslné války). Přitom kamzíci přemnožení nejsou, stavy se regulují a naopak by jako další zdroj potravy pro vysněný návrat velkých šelem do Jeseníků nejspíš zapadli skvěle. Daří se jim tu dobře a dnes si bez nich tuto divočinu ani neumíme představit. Na rozdíl od tajemných jelenů je můžeme poměrně snadno spatřit, dokonce i v nižších polohách Jeseníků. Jsou aktivní během dne a rádi se v zimě sluní na vrcholcích skal. Větší stádo se v ranních hodinách často ukazuje turistům i na hlavním hřebenu nedaleko Petrových kamenů.
Kamzičí máma na pastvě hodnotí situaci. Nakonec jsme spolu společně posvačili.
Kamzice se mi předvedla i s neposedným mládětem. Potom jsme se na dalších výletech potkávali celkem pravidelně.
Kamzíky jsem pozoroval i v nižších polohách v hustém jesenickém porostu.
S prvními hřejivými paprsky se zima nenávratně poroučí k odchodu. Též kamzíci na to začínají reagovat a pomalu mění tmavou zimní srst za světlejší letní obleček.
A nakonec přidám ještě pár momentek z Jeseníků, z těch parádních hor, které máme naštěstí kousek od Otic. Doufám, že ještě dlouho vydrží být tak nespoutané a divoké. Za kamzíky se ale ještě jednou vypravíme, a to za "kamzíky, co zírají na Praděd".
Téměř letecký pohled na Kamzičí vrch nedaleko "Silonky".
Ve skalách jesenické ruly hlídá vstup do divočiny například tenhle obr. Takže běda všem mastňákům!
Pohled z pásma Orlíku směrem na Praděd.
A pro změnu pohled z Pradědu na stejné místo.
Text a foto: Havroš