Při srpnové návštěvě Finska v minulém roce jsme měli možnost pozorovat v místních rozsáhlých jehličnatých lesích tajgy odborníky na pojídání šiškových semínek. Jeden frajer ale strčil všechny "šiškožrouty" s přehledem do kapsy. A nebyla to veverka, jak jsme si s Kamčou mysleli.
Nebyl to ani žádný jiný hlodavec, ale pěvec z čeledi pěnkavovitých křivka obecná. U nás se vyskytuje celkem běžně, ale my jsme ji poprvé mohli opravdu dlouho pozorovat až ve Finsku. Bohužel to byl ještě mladý ptáček, u kterého se ještě nevyvinulo to nádherné zbarvení jako u dospělých jedinců, ale zobáček už měl křivý dostatečně.
Ta správná podívaná na sebe nechala chvíli čekat. Nejdříve se s šiškou předváděli různí místní borci. Začal s tím strakapoud velký. Jeho nástup byl skvělý, manipulace se šiškou směrem nahoru po kmenu vcelku dobrá, jen mu občas spadla ze zobáku. Strakoš si totiž hledá spáru v kůře nebo větvích stromů, kde by mohl šišku zaklínit a v klidu pojíst. Je totiž šplhavec, takže stále potřebuje obě nožky a opěrný pevný ocas ke stabilitě. Výkon byl přesvědčivý a když šišku správně zaklínil, mohl dlabat semínka bez přidržování nožkou.
Štafetu pak převzaly veverky, které jsou samozřejmě na stromech nejobratnější hlodavci, se šiškami pracovaly mistrovsky a dokonce přidaly i několik šiškových honiček o semínka. Navíc roztomilý kožíšek a téměř lidská manipulace se šiškami z nich rázem udělaly jasné favoritky. Skvělý dojem si ovšem pokazily, když přešly na pojídání červených jeřabin.
Pak nastoupili odborníci na semínka - pěnkavovití se svým kuželovitým zobákem. Nejdříve hýl obecný. Ten ovšem se svým malým tělíčkem vyhledával větší šišky spíše na zemi, kde je mohl pohodlně rozbíjet a zbavovat semínek, aniž by o něco přišel. Ohromil sice zbarvením, ale i když se snažil, moc toho nepředvedl.
Ještě hůř dopadla pěnkava obecná, ta jen do šišky párkrát klepla a dál se věnovala pohodlnému sběru nadroleného měkkoučkého chleba.
Podobným zklamáním byl i výstup vrány šedivky, svým příletem odehnala vše kolem a rovnou přešla na hltání chleba, stejně jako menší sojka zlověstná, která se chlebem téměř zadusila.
A pak přišlo velké finále, nenápadný ptáček se uvelebil v jehličí a předvedl svůj originální zobák. Utrhl si šišku, střídavě s ní lítal na přilehlé větve, kde ji obratně přidržoval nožkou a předvedl nám k čemu ten speciální zobák vlastně slouží.
Křivky mají v oblibě především semena smrků a jedlí bohatá na tuk, který jim dodává energii a chrání před silnými mrazy. Horní a dolní špičky zobáku jsou hákovitě zahnuté a kříží se. Křivka zasune špičku mírně pootevřeného zobáčku pod šupinu šišky a skousne. Překřížené špičky šupinu odtrhnou a pták jazykem semínko vyndá. Křivky většinou okusují šišku rovnou na stromě třeba i vzhůru nohama. Jsou to báječní barevní akrobati.
Křivky jsou otužilci a také první druh ptáků, který v novém roce v naší domovině zahnízdí. Exoticky vypadající křivky bývaly kdysi hojně chytány na lep a po kopách prodávány na trzích. Zajímavostí také je, že tělíčka křivek jsou díky jejich potravě bohatě prostoupena pryskyřicí. Když ptáček uhyne, jeho tělo se rozkládá nezvykle pomalu: je totiž jako nabalzamované.
Takže křivka je opravdu zajímavý ptáček a doufám, že si ho brzy prohlédneme i u nás na Moravě a pěkně v plné barvě.
Foto a text: Havroš (pomohl i článek ve 100+1)