Sovy jsem až do ledna letošního roku vnímal jako tajemné ptáky noci. Kromě kulíška se mi je pořádně spatřit zatím nepovedlo. Hned v prvních dnech nového roku nám ale přálo štěstí. Mohli jsme s kamarádem zblízka sledovat jednu z největších sov – puštíka bělavého. A to nebylo zdaleka všechno.
Sovy jsou masožraví ptáci dokonale vybavení pro noční lov. Díky měkkému peří s hřebínkovitým okrajem se dokážou přiblížit ke kořisti absolutně neslyšným letem, a přitom využít svého dokonalého sluchu. Dalším silně vyvinutým smyslem je zrak, který perfektně funguje pochopitelně i v noci. Oči se jim sice nehýbou, za to hlavu umí otočit až o 270 stupňů.
Sovy, které u nás hnízdí jsou: puštík obecný, kalous ušatý, sova pálená, výr velký, kulíšek nejmenší, sýc rousný, sýček obecný, puštík bělavý. Vzácně hnízdí kalous pustovka a výreček malý. A když Velký duch požehná, přiletí velmi vzácně ze severu sovice krahujová či sovice sněžná.
Na sovy jsem narazil zatím jen dvakrát. Jednou to bylo v Laponsku, kde jsme viděli nádhernou sovici sněžnou a podruhé nás svou přítomností potěšil kulíšek nejmenší v Polsku při výpravě za medvědy a vlky. Během tohoto víkendu jsme tedy rozšířili naše obzory o tři další úžasné soví krasavce.
Hledání „uralky“ v kupce sena
Na víkend jsem ve tři ráno vystartoval ve stříbrňáku směr Žilina. Tam jsem přeskočil k výbornému fotografovi divoké přírody Jirkovi do vozu a pelášili jsme si to k Prešovu navštívit okolí Šarišského hradu. Přijeli jsme akorát na svítání. To bylo moc dobře, protože bratja Slováci měli nějaký svátek. S přibývajícím časem bylo jasné, že invaze rodinek s dětmi bude sílit. Zatím jsme ale byli sami a potichu pročesávali les v okolí hradu. Zimní podmínky nám hrály do karet. Bučina bez listí skýtala dobrý rozhled, mnohem lepší než naše beznadějné hledání v létě při zpáteční cestě z Velkého Kamence. I tak to ovšem vypadalo na hledání jehly v kupce sena.
Překvapivě to netrvalo ani moc dlouho a vysněná sova (světlá varianta) se ukázala na závětrném svahu, které s oblibou vyhledávají. Puštík bělavý alias „uralka“ spokojeně odpočíval nedaleko hradní stezky. Radosti plní, že známá lokalita nezklamala a že Slováci nelhali, jsme zahájili pozorování. Uralka byla úplně v klidu a ani si moc nemusela vykroutit hlavu, jak jsme ji ze všech stran očumovali, hledajíc nějaký průzor na fotku. Stihli jsme to tak akorát, než se na cestu vyřítila první rodinka se stádem nezkrocených děcek. To už bylo i na krásnou uralku moc. Otevřela dřímající oči a přeplachtila jako duch neslyšným letem vysoko do korun stromů. Tam jsme ji cestou zpět také našli dospávat den.
Uralky jsou dokonale maskované. Rády sedají blízko kmenů stromů. Tam jejich příčně proužkované peří dokonale splývá s okolím.
Hlava puštíka vypadá jako babička v šátku. Puštíci mají černohnědé oči. Zatímco na dálku sovy vidí velmi dobře, na předměty blízké nedokážou kvůli nehybnosti očí zaostřit. Proto se, například při porcování kořisti, řídí pomocí štětinovitých pírek u kraje zobáku.
Podřimující puštík bělavý pod Šarišským hradem.
Stejně jako všechny sovy dokáže i puštík otočit hlavu až o 270 stupňů. Obcházeli jsme ho ze všech stran a ani jednou nemusel změnit polohu těla. Prostě jen otáčel hlavou.
Najít uralku chce pořádnou dávku štěstí. Nám se ale ukázala v plné parádě pěkně nasvícená sluníčkem.
Uralka (podle latinského názvu Strix uralensis, nebo anglického Ural owl) je velká téměř jako výr (rozpětí křídel až 170 cm), ale má výrazně delší ocas. Spatřit ji lze jen velmi vzácně, nejčastěji na Šumavě a v Beskydech, tedy v Karpatech. Ve Švédsku ji nazývají „útočná sova“, jelikož její urputná obrana hnízdiště před vetřelci je legendární. Podobně jako sovice sněžná.
Puštíka bělavého jsem v minulosti viděl pouze s Kamilem v Polsku při stopování zubrů a vlků. Jirka už byl proti mně zkušený pozorovatel sov a hned mi dal tip kam se vypravit za dalšími druhy. Proč ne! Víkend byl ještě dlouhý.
Pustovky a bezdomovci
Po sobotním odpočinku byla na programu další sovička. Nedělní výlet byl stanoven na periferii hanácké metropole Olomouc. Tentokrát vyrážíme „pro změnu“ s Kamilem a cílem je neudržovaný pustý park okupovaný bezdomovci. Pokud se tedy nezadaří se sovami, můžeme fotit alespoň tento svérázný poddruh Homo sapiens.
Bezďáci nakonec zůstali trávit dopoledne ve svých zimovištích a my mohli spokojeně hledat sovy, které jejich společnost nejspíš vyhledávají z důvodu přítomnosti potkanů. Kalous pustovka podle svého příjmení obývá pustou tundru nebo mokřady, ale jak lze vidět, může být i synantropní. Jen výjimečně sedá na stromy a také hnízdí na zemi (v ČR pouze protahuje a zimuje). Po krátké procházce porostem nám zanedlouho nad hlavou poletovalo hned pět vzácných pustovek. Na zamračené obloze jsme pozorovali jejich hnědé siluety, úzká bíle lemovaná křídla a výstražně žluté duhovky očí. Po chvíli jsme pustovky nechali dál odpočívat a vydali se na zpáteční cestu. Znovu procházíme přes zimoviště Homo sapiens vagus, potichu a po špičkách, abychom je nevzbudili a nepřipravili tak o vzácnou energii, kterou budou jistě potřebovat při shánění návykových látek nutných pro přežití. Koneckonců bylo už poledne a nás čekal přesun za poslední roztomilou sovičkou.
Kalous pustovka má na rozdíl od tmavých očí puštíka obecného a bělavého výrazně žluté oční duhovky. Jako všechny sovy má taky kompletně opeřené nohy.
Ušatí strážci mrtvých
Poslední víkendové zastavení se sovami proběhlo na nedalekém hřbitově rovněž v Olomouci. Hledali jsme nejmenší ze tří pozorovaných sov – kalouse ušatého. Pátrání vypadalo beznadějně. Prohlížení hustých smrků a tújí pod zataženou oblohou zprvu nemělo šanci na úspěch. Změnili jsme tedy taktiku a prohledávali pietní místa s očima upřenýma ne do korun stromů, ale naopak na zem pod nimi. Jakmile jsme objevili půdu posetou výkaly a vývržky, byl to náš strom. Netrvalo dlouho a z temnoty tújí po nás pokukoval první ušatec. Jejich vztyčené peří na hlavě připomínající uši a sytě oranžové oční duhovky ještě zvýraznily tajemnou atmosféru krchova. Našli jsme pak i další kalousky, jak v tichu hřbitova stráží se svým groteskním kukučem památku zesnulých. Ani se nedivím, že taková místa skupinky kalousů ušatých v zimě vyhledávají. O potravu v blízkosti lidí asi není nouze, a i těm nejblbějším rodičům, kteří vezmou děti na prochajdu mezi hroby brzy dojde, že aspoň tady by měly být jejich ratolesti potichu.
I když malý a poměrně štíhlý, působí kalous ušatý jako rohatý ďáblík ve svém dokonalém maskovacím oblečku ve stylu "stromová kůra". V hustých hřbitovních tújích mají dokonalý a nerušený úkryt.
Pokud jsou vztyčené, vypadají opravdu jako bytelné uši, ale jsou to jen obyčejná pírka, která dodávají kalouskům drsný a zároveň komický kukuč.
Vyfotit tyhle čertíky v celé kráse je během dne téměř nemožné. Jako ostatní sovy jsou aktivní až za soumraku a v noci.
Tak tohle jsou pro změnu oči kalouse ušatého. Jeho duhovky jsou jasně oranžové podobně jako u výra velkého.
Sovy jsou další báječná stvoření, kvůli kterým je potřeba chránit jejich přirozené prostředí. Sovu pálenou se snad podařilo zachránit na poslední chvíli. Teď je na tom pro změnu nejhůř sýček obecný. Rozorávání původních mezí, luk, polních cest, remízků, likvidování starých sadů, vysoušení mokřadů, to vše za účelem zvýšení podílu orné půdy v naší krajině má silně negativní vliv nejen na sovy, které potřebují ve výše uvedených lokalitách hnízdit a lovit hlodavce, ale i na ostatní živočichy.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Kamil
