Abychom mohli na jednom místě pozorovat oblíbenou trojici ptačích krasavců, museli jsme v červnu vyrazit na jihovýchod, až k nejníže položenému bodu Slovenska (- 94,3 m. n. m.). Nachází se nedaleko řeky Bodrog a jen kousek od vesnice Velký Kamenec.
Hlavním cílem bylo spatřit mandelíka hajního, na kterého je sice lepší zajet kousek dál do Maďarska., ale v této téměř maďarské oblasti se hojně vyskytuje také dudek chocholatý a vlha pestrá. Zkoušeli jsme tedy v místních třicetistupňových hicech hledat převážně tyhle ptáčky a zbytek jsme nechali na Velkém duchu divočiny.
Začátek výletu byl opravdovým utrpením, jelikož jsme projížděli celým Slovenskem a míjeli všechny ty nádherné hory. Měl jsem sto chutí zůstat někde v kopcích a jít raději stopovat medvědy. Ale Kamilovi jsem slíbil, že se ty krásné mandelíky pokusíme najít i u našich bývalých bratrů, tak jsme pokračovali směr Košice a pak dolů k hranicím s Maďarskem a Ukrajinou.
Silným zážitkem bylo třeba jen projíždět autem kolem cigánských slumů. Naštěstí byla na semaforech pořád zelená, tak jsme tedy ve zdraví dojeli do cílového místa, kde se mluví většinou už jen maďarsky. Večer začal krásnou noční bouřkou, která se nejlépe pozoruje z terasy ubytování s lahváčem v ruce.
Ráno zjistíme, že přiroda je tady o krok vpředu a mláďata tedy většinou odrostlá. Potkáváme mladé dudky jak poskakují u hnizdišť vlh pestrých. Také hnízdní budky připravené pro mandelíky, které jsou již opuštěné. Každopádně mandelíky nakonec pravidelně vidíme posedávat na drátech u cesty, ze kterých podnikají výpady na posečené louky. Za ty dva dny jsme nestačili najít místo, kdy bychom je mohli pozorovat jinde než na drátech u cesty nebo na lešeňových trubkách. V krajině to ale celkem žilo, tak bylo na co koukat. Nakonec jsme cvakli i pár dokumentárních fotek. "Slovákomaďaři" nebo spíš "maďaroslováci" byli fajn lidi a žili si tam ve vesničce pod zbořeninou hradu celkem hezky a čistě.
Volavka vlasatá je u nás velmi vzácná. Měli jsme štěstí a mohli ji spatřit u jednoho z mokřadů.
U mokřadů se dali zahlédnout i další nádherná volavky - třeba kvakoši noční.
Jo a nesmím zapomenout na rozhovory s místním obyvatelstvem při hledání mandelíků. Většinou (pokud vůbec rozuměli) jsme se pomocí výrazu "modrý vták" dočkali odpovědi, že je tam mají, ale taky jsme jednou skončili u jezera "kdě bolo vela vtákov", ale žádný mandelík, nebo na skládce odpadků, kde hnízdily chuděry vlhy pestré. Ale i když obyvatelé uměli slovensky, byl to oříšek se domluvit, protože ptáci se u nich jmenují velmi fikaně :-).
A kdo má tedy výstižnější názvy? My nebo Slováci?
Mandelík hajní (Coracias garrulus) slovensky krakľa belasá. Ještě v 70. letech u nás pravidelně hnízdilo několik párů. Sedával na mandelích, se kterých se snášel k zemi na hmyz. Odtud také jeho český název. Jestli u nás v současnosti někdo spatřil mandelíka hajního, měl obrovské štěstí. Možná výstižnější je přece jen slovenský název (krakľa belasá) a to podle jeho typického hlasového projevu, který vydává (a "belasá" je česky modrá).
Vlha pestrá (Merops apiaster) slovensky včelárik zlatý. Tady to je slovensky zase lepší. Přece jen se živí výhradně hmyzem, tedy i včelkami. Ovšem srandovní je, že třeba žluva hajní (Oriolus oriolus) je po slovensky vlha obyčajná.
Dudek chocholatý (Upupa epops) slovensky dudok chochlatý. Tady to je stejné a sedí to. Dělá du du a má chocholku.
Na závěr jsme se ještě stavili na východ slunce, jenž jsme pozorovali z vrcholu zříceniny Šarišského hradu u Prešova. A pak zase zpět přes ty krásné Fatry a Tatry. Ach jo :-).
Vlha pestrá se vyskytuje běžně i u nás. Na jihu je jich ovšem mnohem více.
Hrdlička divoká ve starém sadě u Velkého Kamence.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Kamil
