Vidět majestátní zubry v jejich přirozeném prostředí není jen tak. V polské Bělověži je to ale jiný případ. Když vyrazíte na "šukání" zubrů v zimním období, je úspěšnost téměř jistá. Roháči se tam promenádují přímo v obci, u blízkých vesnic a poblíž místních cest. K dokonalosti pak chybí jen trocha sněhu a i toho jsme se nakonec dočkali. Jen procházka místními pralesy je sama o sobě silným zážitkem.
Tentokrát se k naší únorové výpravě s Kamilem přidali ještě dva skvělí fotografové a kámoši. Jirka, kterého známe z výprav za "uralkou", vlky a medvědy, a také mladý nadějný umělecký fotograf Ondra. Stříbrňák nás všechny v pořádku přemístil těch 800 km, až do cílové Bělověže. Kromě hlavního parku, kde se chodí jen s průvodcem, je možno pobíhat po lesích a loukách, jak je libo. Jen hemžení vojenských plně ozbrojených jednotek, jenž si zřídily tábor přímo u budovy návštěvnického centra, připomínalo nesmyslnost války a uvažování všech páprdů, co si hrají na vojáky a symbolizovalo nenávratné vyhubení lidstva svými vlastními prostředky. Naštěstí pozorovat lidi jsme sem nepřijeli a rovněž v hlavním parku či v městečku se phybovat určitě nebudeme (jen Jirka si chce koupit tričko).
Hned první den večer pijeme na úspěch výpravy a prosíme Velkého ducha aspoň o trochu sněhu. Chceme přece vidět zubry obalené sněhem, jak se jím kouří od huby. Asi jsme popili odpovědně, protože ráno chumelí, je pod nulou a krásně bílo. První zvíře (zubra) "vidí" (jako vždy) Jirka. Byl to fakt pořádný macek. Nikdo mu samozřejmě nevěří, tak místo opakovaně prohlížíme. Nenecháme se přeludem rozhodit a pokračujeme ránem na první výšlap za pravěkými obry. Máme kliku. V chumelenici se pase malé stádo za řekou. Krásně se nám předvádí, pak se složí do sněhu, přežvýkávajíc trávu. V pohodě a v klidu.
Druhý den sněžení sice skončilo, ale sníh a teploty pod nulou nám naštěstí zůstaly. Všechny následující dny pak probíhají téměř stejně. Zubři jsou všude kam se hneme. Oni je kluci polský totiž pěkně rozmazlují. Aby ne. Stádo těchto největších evropských zvířat čítá jen na polské straně parku téměř 1000 kusů! Nechávají jim na loukách seno a zubříci se tím pádem v zimě do lesa moc nehrnou. Jinak si spokojeně žijí v jejich přirozeném prostředí, což je 8000 let starý původní evropský les. Ja to stejně parádní pohled, jako například na bizony americké, když se poflakují na prérijích Yellowstonského parku.
Zubr samozřejmě není jediným krasavcem místního pralesa. Objevili jsme stopy losů, jelenů, vlků. Dále zde žije rys, bobr a mnoho dalších. Viděli jsme jeřáby popelavé i orla mořského. Ovšem jedinečným endemitem, který přecházel pravidelně kolem poledne bahnitou cestu do Narewky, byl místní sněžný levhart.
Zubr evropský (Bisom bonasus)
Ráno vždy pěkně přituhlo. I když sněhu nepřibývalo, dočkali jsme se i zubrů s namrzlou srstí.
Zubr evropský (Bisom bonasus)
Větší stáda s telaty jsme neobtěžovali svou přítomností. Drželi jsme se dál. Jakmile zaujali dospělí jedinci tradiční obranný postoj a telata schovali za hradbu svých těl, prostě jsme si sedli a dali cigárko. Zvířata se brzy uklidnila a v klidu se pásla, nebo spokojeně přežvykovala v leže.
Menší stáda bez telat byla naprosto v pohodě a "poleželi" jsme si s nimi do sytosti.
Zubr evropský (Bisom bonasus)
Každý den nám Velký duch divočiny seslal nějaký bonus. Jednou to byl hrozivě vypadající samotářský býk velikosti malého náklaďáku (ale rozhodně né tak velký, jako byl ten, kterého viděl Jirka), podruhé stádečko v krásném prostředí u řeky, nebo velké stáda i s telaty na pláních. Jirka si třeba přál, aby kopytníci chodili v břízkách a oni tam opravdu nakráčeli. Všechno hrálo, jen ta pochmurná obloha nedávala moc možností, jak ozvláštnit fotografie. Poslední den klaplo i počasí. Vysvitlo slunce a pro změnu Ondra se mohl vyřádit při focení v protisvětle. A protože mrzlo pěkně, dočkali jsme se i té pověstné páry u huby.
Bylo tu ovšem ještě jedno posvátné zvíře, na které jsme si brousili zuby. Vlci se v Bělověžském pralese rovněž vyskytují často, ale jejich plachost je jako všude pověstná. Je na ně nutno vyrazit do hustější divočiny u hranic s Běloruskem. To jsme samozřejmě zkoušeli, ale po dvou kontrolách (ta druhá už byla docela "přísná") a "vyhazovech" z bělorusko-polské čáry od místní po zuby ozbrojené jednotky, jsme to nakonec raději vzdali. Polským pohraničníkům se ale nelze moc divit. Kromě Ondry (který to naštěstí kazil modrou péřovkou) jsme vypadali s fotovýbavou na krku, jako dokonale vyzrojená diverzní jednotka a mohli jste si vybrat jestli Bundeswehr, Austria či Sweden Army. Takže jsme dál fotili pro změnu zubry :-)).
Focení "profilové" fotky starého mrzouta. Taková rohatá mašina toho musela prožit fakt hodně, Na staré býky si nikdo netroufne a oni to moc dobře vědí. Je potřeba hlídat řeč zubřího těla, abychom věděli, co všechno si k býkovi můžeme dovolit.
Starý "bizon" se nám na portrét pěkně vyzdobil a možná si i nechal zastřihnout ofinu. Po chvíli nám lehce naznačil, abychom vypadli.
Zubři mají i v zimě velkou pohodu. Seno se válí na každém rohu a tak se jim daří dobře. Staří býci nemají problém navštívit vesnice i zahrady. Za ty roky pochopili, že jim v parku a okolí nic nehrozí.
Pohoda při focení. Někteří účastníci zubrů již plni, pouze relaxují u cigárka.
Poslední den jsme dali na doporučení paní z návštěvnického centra. Zubři se prý chodí pást přímo k baráku. A taky, že jo. Nejen k baráku. Dva obrovští samotářstí býci se ládují střiženým trávníkem přímo u dětských průlezek v centru městečka. Sice bylo teprve kolem páté ráno, ale i tak je to síla. Tyhle obludy si chodí nacpat pupek normálně i k lidem na zahrádky. Hm, tohle u nás tedy nemáme.
Naše výprava byla opravdu "plná" zubrů. A samozřejmě krásných rán v divočině a pohodových večerů (večírků) v útulném prostředí trojpokojového domečku. Vypadá to, že od zubříků si asi dáme na chvíli pauzu. Nebo ne?
Sněžný levhart. Téměř impresionistické foto umělce Ondry.
Text a foto: Havroš (foto účastníků přidal Jirka a Kamil, Ondra zase foto "Sněžný levhart")
