Pozorovat v Evropě ohrožené druhy supů, navíc u prostřeného stolu a na vzdálenost pouze několik metrů, to je možné právě v Bulharsku. V pohoří Východní Rodopy hnízdí hned tři druhy vzácných mrchožroutů. Stačí se domluvit v supím centru, zaplatit krytou boudu na vrcholcích hor, a pak už jen sledovat to parádní divadlo. Jestli mohu poradit, nenechávejte se zavřít do krytu, když je venku 40 °C vedra, jak jsem to udělal já.
Na letní cestě Bulharskem v roce 2023 jsme pokračovali od Černého moře do rozžhavených hor poblíž vesničky Madzharovo. Supy se to tam jen hemží. Lítají vám při koupání v místní řece přímo nad hlavou. Není tedy potřeba nějaké složité pátrání, stačí koukat dalekohledem nahoru do skal. Supi bělohlaví tam hnízdí na terasovitých výběžcích a skalních římsách pod nejvyššími štíty.
Poslední den před odjezdem tedy nechávám Indiánku na ubikaci a odjíždím ještě za tmy s místním zaměstnancem supí ochranné stanice do hor. S sebou si vezeme zbytky hospodářských zvířat zabalené do úhledných balíčků. Musím obdivovat malou japonskou dodávku, jak s námi obratně šplhá po rozbitých "cestách" posetých obřími balvany, jako nějaká motorová ovce. Asi za hodinu jsme na místě. Pohodíme tři balíky nedaleko krytu. Venku je za tmy ještě příjemně chladno. Je to moc pěkný plac na oblém vrcholku kopce, akorát slunce bude šajnit nepříjemně do objektivu, ale nevadí.
Jako první je u žrádla liška obecná, kus urve a mizí zpět do stínů. Na supy si musím ještě počkat.
Když utiche zvuk odjíždějící dodávky, jako první přichází za rozbřesku liška. Ukousne pár soust a peláší zpět do bezpečí hustšího porostu. Asi hodinu se nic neděje. Pak, ještě než sluníčko vystrčí hlavu, snesou se k dobrotám dva stíny. Možná jsou supi mrchožraví malí a směšní, ale u zdechliny jsou většinou první. Jsou opravdu roztomilí, když hážou "nevšímáka", a téměř půl hodiny přešlapují kolem potravy, jako kdyby tam nebyla. Dokonce, i když si vyskočí přímo na voňavý balík jatečních zbytků, tak na něm ještě půl hodinky postávají bez ochutnání. Jak se říká "opatrnosti není nikdy nazbyt".
Sup mrchožravý
Je stejně, jako většina supů, tak ošklivý, až je krásný. Má velmi těžké živobytí. Jako kdyby nestačilo, že je nejmenším supem. Ještě k tomu je nejvíc ohrožený vyhynutím rozpínavým lidstvem. K bílému tělu, připomínající vysportovanou slepici, je napasovaná střapatá hlava s výrazně oranžovým kukučem.
Supík je ovšem proslavený především svou schopností používat nástroje (háže z výšky šutry na pštrosí vejce). Nazýváme ho taky supem egyptským, jelikož byl posvátným a velmi oblíbeným symbolem faraónů ve starém Egyptě. Tam mu říkali, díky jeho vzezření, láskyplně Faraónova slepice.
Komický obličej supa mrchožravého a jeho trhané pohyby opravdu připomínají naše slepice.
Oba střapáči se nakonec osmělili a pěkně na střídačku opatrně ozobávali balík s masem, Moc dobře věděli, že jakmile se objeví větší bělohlaví bratři, budou mít šlus. A taky, že jo. Za pár minut zakryl vycházející slunce první velký stín majestátního supa bělohlavého.
Než se "faraónova slepice" stačila nasytit, je tady první obrovitý sup bělohlavý. I když malého vzrůstu, je i tahle slepička úctyhodný plachtař s rozpětím křídel 1,5 m.
Sup bělohlavý
S příletem supů bělohlavých se situace u krmítka začíná měnit. Malí supíci se stahují a čekají, co se bude dít dál. Jsou ale šikovní. Díky svému malému vzrůstu se k nějakým zbytkům vždycky dostanou, aniž by schytali nějakou tu ránu velkým zobanem, i když kolikrát k tomu moc nechybí. Bělohlavci se chovají podobně. Nejdříve dlouho krouží ve vzduchu a po přistání pochodují půl hodiny kolem balíků s masem, než se osmělí k svačině. Pak už je to fofr.
Na rozdíl od egypťana, který si poradí i s kostmi uhynulých zvířat, žerou bělohlaví supi pouze měkké tkáně. Vyloženě zbožňují strkat dlouhé krky hluboko do vnitřností mršin a neohrozí je ani maso v pokročilém stádiu rozkladu. Sup bělohlavý není tak silně ohrožený jako jeho menší kolegové, ale ani on nemá na růžích ustláno. Proto nelituji placeného pobytu v krytu, jelikož výdělek jde právě na provoz supí záchranné stanice.
Po dvou hodinách se k zemi pomalu snese okolo třiceti majestátních ptáků. Začíná to vřít a dochází k prvním potyčkám. Stařešinové postupně ustupují agresivním mladým supům a kolem balíků s jídlem začíná pěkný tanec. Mládežníci útoči na všechny kolem, ježí pera na hřbetě a s roztaženými křídly poskakují k soupeřům, snažící se zasadit ránu zobákem, nebo seknout pařáty. Veselo začíná být i v mém krytu, do kterého slunce odpovědně pere už čtyři hodiny. Začínám se modlit, aby hostina netrvala moc dlouho.
Po šesti hodinách zábavy krmení pomalu mizí a supi se urputně rvou o poslední kousky. V krytu je pekelná výheň. Naštěstí, ještě než omdlím, mě čeká jedno velké překvapení. Na závěr hostiny dorazí v tetelícím vzduchu poslední tři králové a ihned si zjednají náležitý respekt. Supi hnědí!
Kráčející hrozba pro menší supy. Bělohlavec přichází na scénu s východem slunce.
Supi mrchožraví se musí mít na pozoru před obrovitými zobany větších příbuzných.
Přistáním dalšího supa nejsou ostatní zrovna nadšení.
Starý sup s označením 3N bude nejspíš hlavním chovným kusem. Hned si zjednává respekt a jako první má nacpané břicho.
Proč mají supi na hrudníku pod krkem vyškubané peří ve dvou malých kruzích s obnaženou rudou kůži, na to jsem nepřišel, ale měl jsem pocit, že při soubojích soustředí údery zobáků právě do těchto míst.
Mladí supi pokračují v soubojích i na odpočinkových kamenech.
Občas se najde i místní kazatel, který všem domluví a vysvětlí, že na každého se dostane.
Supi stále v ohrožení
Známe celkem 16 druhů supů, ale v Evropě můžeme narazit pouze na čtyři (nejčastěji ve Španělsku). Před krytem u Madzharova lze spatřít kromě orlosupa bradatého všechny tři zbývající druhy: supa bělohlavého (20 000 párů v Evropě), supa mrchožravého (1 500 párů) a supa hnědého (2 000 párů). V posledních letech přilétá z Afriky do Evropy také sup krahujový.
Jak už jsem uvedl výše, je sup mrchožravý nejohroženější! Populace v Evropě čítá kolem 1500 párů. Ještě méně je na starém kontinentu orlosupů, 600 až 1000 párů. Například v alpském regionu byli jednu dobu totálně vyhynulí. Díky ochraně a reintrodukcím (u nás se úspěšně zapojila například Zoo Praha) je jejich populace dnes již stabilní a pomalu narůstá.
Bohužel u supů mrchožravých zaznamenávají ochránci podle výzkumu populace velmi dramatické poklesy napříč celou Evropou. Na Balkáně (důležitý most mezi východními a západními populacemi) zbývá méně než 50 párů (většina právě v Bulharsku), ve Francii jen 70 párů a na Apeninském poloostrově jsou dokonce poslední 4 hnízdící páry! Asi nemá cenu rozepisovat, kdo za to může.
Zajímavý příklad můžeme najít v Himalájích, kde probíhají tradiční nebeské pohřby. Místní buddhisté se tam po smrti odevzdají zpět Velkému duchu přírody, nechávají se zkonzumovat na obřadním místě supy. Najednou na nebeských pohřbech začali supi chybět. Bylo to způsobené léky využívanými při léčení skotu, které jsou pro ptáky velmi toxické a vedou u nich k selhání ledvin. Smutné je, že právě ve Španělsku, kde leží těžiště výskytu supů v Evropě, jsou tyto léky i v dnešní době stále legální.
Dalším problémem jsou jedy. Bulharští a španělští farmáři je používají k cíleným otravám vlků či šakalů, kteří ohrožují jejich stáda ovcí, a vedlejší obětí se stávají právě supi. Pro změnu olovo se do těla supů dostává například pozřením broků v tělech nedohledaných zastřelených zvířat, která se stala supí potravou. Na další jedy mohou supi narazit na skládkách, kde se mnoho mrchožroutů přiživuje.
Klasickým problémem jsou kolize s vysokým napětím, nebo s větrnými elektrárnami. Evropské unie proto na úpravu sloupů vysokého napětí do bezpečnější podoby vypisuje granty.
Supi jsou také loveni pytláky a nabízeni na černém trhu. Jeden sup se prodá za více než deset tisíc euro, proto se překupníkům vyplatí riskovat!
V důsledku přeměny krajiny ubývá vhodné prostředí pro supy, a protože nás je na planetě fakt hodně, tak příbývá i volnočasových aktivit (cyklistika, horolezectví, slaňování skal apod.), které vedou k rušení supů při hnízdění.
Stará "en trojka" už relaxuje na nejvyšším místě s nacpaným břichem, jak se na stařešinu patří. Dospělý sup váží kolem 10 kg i s prázdným žaludkem!
Detailní pohled na obnažené růžové otvory v peří dospělých supů.
Dva staří supi jen nevěřícně koukají na odvážnou "šedivku". Při hostině se snaží každý přiživit bez práce. Supi jsou skvělým ukazatelem jídla pro ostatní, neboť jsou schopni dlouho kroužit nad mršinou, než se rozhodnou přistát k hostině.
Dva mladší supíci sebrali odvahu a pokročili k poslednímu balíku s jatečními zbytky, jenž byl umístěn nejblíže ke krytu. Sami tam dlouho nezůstali.
O poslení balík je velký zájem. Supi bělohlaví představují v akci své obratné štíhlé krky.
Sup bělohlavý (Gyps fulvus), velký druh dravce z čeledi jestřábovitých.
Typická momentka ze supích soubojů. Velcí supi se perou a malý mrchožrout těží z jejich nepozornosti.
Supi bělohlaví při souboji nedaleko vesnice Madzharovo ve Východních Rodopech. Bulharsko je jedna z mála zemí Evropy, kde lze supy pozorovat.
Bojovné poskakování supů s naježeným hřbetem, roztaženými křdly (rozpětí supů bělohlavých je téměř 3 m) a nastraženými pařáty do útoku. Supi jsou dokonalí plachtaři. S obrovskými křídly jsou schopni bez jediného máchnutí vystoupat v teplých proudech až do výšky 10 km. K pátrání po mršinách využívá kromě zraku také jedinečný čich (ucítí mršinu až na vzdálenost 2 km).
Sup hnědý
V krytu je jako v sauně. Supící pořád odpočívají na kamenech a někteří svádějí boje o poslední zbytky. Už to vypadá, že budou balit a já se konečně dostanu na vzduch, když se z nebe snesou tři černá monstra. Na poslední chvíli přistávají opravdoví drsňáci, což mě nakopne znovu do akce. Nadšeně hledím na tři supy hnědé, jak si dělají pořádek v naprosté přesile supů bělohlavých. Mají to těžké, ale nakonec si pro sebe urvou ještě pěknou hromádku papání. Nestačím se na ně vynadívat. Vůbec jsem je nečekal. Paráda, úplně jsem zapomněl, že sedím v kaluži vlastního potu v budce s vnitřní teplotou regulérní sauny skoro 7 hodin.
Sup hnědý je vlastně skoro černý. Anglický název je black vulture. Taky mu říkají sup mnich. Nejen barvou, ale i rozpětím více než 3 m a váhou až 14 kg je absolutně největším dravcem Evropy. Jeho latinské jméno naznačuje, že je něco mezi orlem a supem, ale funguje jako klasický mrchožravec. Sup hnědý je samotář, na rozdíl od bělohlavého bráchy. Pohybuje se maximálně v párech a výjimečně v menších skupinách při nálezu větší mršiny. Je králem mezi supy a nejspíš proto si může dovolit přiletět až na poslední chvíli.
Se supem hnědým zas taková sranda není. Vlastně vůbec nevypadá směšně ani na okamžik.
Sup zvaný černý mnich dokonale ovládnul bojiště. Stihl se nasvačit i na poslední chvíli.
Pouze lehkovážní mladí supi bělohlaví se občas odvážili zaútočit na černé mnichy.
Jako první přiletěli a jako první se i loučí supíci mrchožraví. A po nich se začínají těžce zvedat i ostatní. Konečně vysvobození. Ihned po zmizení posledního supa vyrážím z krytu na vzduch. Moc jsem si ovšem nepomohl. Sice občas lehce foukne, ale na slunku se to nedá. Proběhnu se po okolí a rychle schovám jedno obrovité supí pero na památku. Supíci planinu dokonale vyčistili od všeho k snědku, stejně jako dokážou perfektně obrat kosti a snižují tak šíření infekcí v divočině. Jsou to opravdu nádherní ptáci.
Po osmi hodinách přijíždí zřízenec supí stanice a je celý nadšený, že jsem viděl černé supy. Já už se ale vidím někde v chládku. Za hodinu a půl je mi na ubikaci pořád šílené horko, že ani jíst nechutná. Večer konečně pomůže koupel v ledové řece. S ponořenou hlavou trávím pod vodou desítky minut, než srazím tu šílenou horkost, co se mě celý den drží jako mokrá prdel prostěradla.
Ale každopádně to stálo za to, jako vždycky! Několik dalších fotek přidávám tradičně i do druhové galerie supa bělohlavého, supa hnědého a sympaťáka supa mrchožravého.
Na závěr se mi podařilo zachytit všechny tři druhy supů z Východních Rodop. Po zbytcích potravy společně šňupou sup mrchožravý (slepice faraónů), sup bělohlavý a respektovaný drsoň sup hnědý.
Supi s plným žaludkem ještě dlouhý čas odpočívají na okolních kamenech. Nepodařilo by se jim vzlétnout. Konečně první mrchožrout využívá dobře položeného kamene a startuje směrem k domácím skalám. Supi nemají problém vydat se za potravou desítky kilometrů.
Text a foto: Havroš (poděkování za informace odborníkům ze ZOO Praha)