V Bulharsku jsme zastavili na chvíli u Černého moře a na pár dnů se zdrželi v pohoří Východní Rodopy. Cestování v parném létě, kdy se venkovní teploty blíží teplotě tělesné, je samo o sobě nezapomenutelným zážitkem. Pokud si to vychutnáte někde v chládku, nebo na pláži u moře, podobně jako Indiánka, může to být i docela fajn. Mnohem horší je to během dne na ostrém slunci, mraky se objeví jen sporadicky a především ve vnitrozemí, kde téměř nefoukne, to do hlavy pěkně pere.
Naše čtyřdenní zastávka v bulharské destinaci Nesebar, nedaleko neméně slavného Burgasu, byla ve znamení nesnesitelných hiců. Při průjezdu jedním městečkem hlásil teploměr 42°C! Přesto města jakoby zamrzly v socialistickém stínu betonových monster a předimenzovaných plážových resortů. Největší baroni ještě stále musí být pěkně "opálení", vypasení, v adidas teplákách a se zlatým řetězem velikosti tankového pásu na krku. Pohybují se zásadně pomocí automobilů značky Mercedes, když je nejhůř, tak alespoň v BMW nebo Audi, se stáhnutými okénky za hlasitého "tuc-tuc". Naštěstí jsme tím srazem "kolotočářů" vždy jen prolétli.
Co ale dělat, když vás to u moře nebaví a prahnete po zážitcích v klidu divočiny? Nejlépe ještě za tmy vstávat a pod rouškou noci začínat dny pozorováním svítání v okolních opuštěných lokalitách a koukat, jestli nepřekvapím nějakého místního krasavce, jenž se u nás nevyskytuje. Hlavním magnetem byl pro mě pelikán bílý a nakonec se i jedno krátké pozorování podařilo. Na jihu se vyskytuje mnoho parádních exemplářů, jen škoda, že v létě je to především na vodní ptáky taková okurková sezóna.
Běžně jsou tu k vidění známí frajeři vlha pestrá a dudek chocholatý. Když jsme u té chocholky, tak nejčastěji poskakují po prašném štěrkopísčitěm pobřeží, ale i na parkovištích a ve městech, chocholouši obecní.
Volavka stříbřitá ve svých žlutých ponožkách vyhlíží něco k snědku.
Po návratu z ranní výpravy za zvířátky jsem s oblibou pozoroval z pohodlí klimatizovaného pokoje, pracovní nasazení místních pobřežních hlídek. Starší plavčíci ukrývajíc panděra pod žlutými trikoty "LIFEGUARD" a taktéž mladící modelováni posilovnou, se společně jednou za hodinu opatrně hnuli, aby pohrabali asi metr čtvereční naplavených řas. Takticky postupovali rychlostí posouvajícího se stínu, a tak to šlo celý den :-).
Někdy večer se při západech slunce výjimečně nad Nesebarem objevily mraky.
Stejně jako u nás i u břehů Černého moře hledá potravu kulík říční se svou zlatou oční obroučkou.
Poblíž vyschlých solných nádrží se mi podařil opravdu velmi vzácný objev. Narazil jsem na ještě živou bulharskou "Věstonickou Venuši".
Bulharská vyprahlá krajina překypuje bodláky a trnitými keři. Na nich zkušeně loví konipas luční.
Na pahýlech kůlů suší křídla stovky kormoránů velkých.
Tahle labuť velká nejspíš adoptovala malé kormoránky.
U naprosté většiny mokřadů a soljan je totálně mrtvo. Ale vždy se najde alespoň několik jedinců od každého z místních druhů vodního ptactva. V tomto případě se za svítání vydala na lov elegantní pisila čáponohá.
U malého přítoku na pobřeží konečně něco jiného než ptactvo. Bahenní želvy se nahřívají na odhozené paletě.
Nakonec došlo i na plameňáky růžové, i když hodně z dálky. Bylo jich jen pár desítek, ale u nás je ve volné přírodě neuvidíte.
Bulharské slepice tam mají nějak divně zahnutý zobáky :-)
Vyhlášeným druhem brodivých ptáků je na solných nádržích u Burgasu tenkozobec opačný. Stejně jako ostatní hejna dospávali ráno daleko od břehu.
Další příjemné zpestření při hledání pelikánů bílých bylo setkání s potápkou roháčem. Máma právě učila mládě, jak se chytají ryby. Čapla rybu, přivezla k mladému a hodila mu ji přímo před nosem do vody.
Malá potápka nevydrží bez maminy ani minutu. Když se matka ponoří pro rybu, zmateně jezdí sem a tam a huláká na všechny strany, dokud se zase nevynoří.
Svůj plavecký styl bude muset mládě ještě pořádně zdokonalit. Zatím se napůl topí a nejraději by se znovu vozilo na maminčině hřbetě, jak tomu bylo v prvních týdnech po narození.
Foto: Havroš, Indiánka, Text: Havroš
