Minulý rok na letním výletu do Bulharska jsme se zastavili na tři noci u Černého moře. Spali jsme naštěstí v malém poloprázdném letovisku nedaleko Nesebaru. Byla sice okurková sezóna na pozorování ptáků, ale nějaké ptactvo se vždycky najde, i když je to někdy pěkná fuška, navíc v lokalitách, jenž vůbec nepřípomínají daleký sever. Chtěl jsem vidět pelikány bílé ve volné přírodě a trvalo mi to přesně tři dny, než jsem je našel.
Lítal jsem autem desítky kilometrů a další desítky nachodil, než jsem ty krasavce objevil. V neskutečném hicu bylo nutné prohledat nepřeberné množství soljan a mokřadů, zatímco se Indiánka oddávala odpočinku na prosluněné pláži a nohy ji omývaly mírné vlny "socialistického" moře. Jak už to chodí, vstával jsem za tmy, abych byl za svítání v divočině, hledal a hledal. Jenomže špatně. Všude bylo mrtvo, nebo jsem se přes trnitou džungli k vodě vůbec nedostal. Každé ráno bylo nutné zdolat poblázněný Burgas, šílené řidiče, smrtelné kruháče a brutálně vysoké teploty (pro mě téměř smrtelné, nejsem plážový typ), než jsem se někam dostal. Bohužel to bylo marné. V divočině nebylo ani brko.
Poslední večer při návratu přes Burgas konečně svitla naděje. Sice bývalá solná nádrž u dálnice byla přímo ve městě, ale pelikánci tam byli. Zatnul jsem zuby a ráno čtvrtého dne těsně před odjezdem napochodoval mezi místní rybáře vyhlížet slunce a s ním i první pelikány. Během tří hodin bylo kromě pelikánů bílých možno pozorovat spousty dalších ptačích druhů, jak se přizpůsobily životu v příměstském kraválu a bordelu.
První pelikán bílý přijíždí ještě za tmy.
Mladý pelikán se činí hned od rána. Pročesává neúnavně solné jezero. Denně sežere 1,5 kg ryb a často loví i ve skupinách, když společně nahání ryby na mělčinu.
Se svým kožovitým zobákem zvládne chytat obrovské ryby, jenže velmi často "uloví" nějakou plastovou láhev či jiný umělohmotný bordel. Když je dobře, zjistí to hned v zobáku, a někdy bohužel, až v žaludku. Pokud má štěstí umělinu vyvrhne zpět a následně jezdí dlouhé minuty s otevřeným zobanem, jakoby se nemohl toho hnusu zbavit.
Alespoň malá útěcha v podobě menší rybky, kterých je naštěstí v soljaně dostatek.
Kožovitý vak ve spodní části zobáku dosahuje úctyhodných rozměrů.
Nevšední pozadí dálnice a moderní chemičky v Burgasu lemuje pelikánovo teritorium.
Přistávací manévry a celou konstrukci křídel ptáků převzala do puntíku dnešní letadla. Ocasní brzdné plochy sklopeny, vysunuty přistávací klapky, podpažní klapky lehce pootevřeny pro měkké dosednutí, zahnuté krajní letky na konci křídel udržují směr, podvozek vysunutý a plovací blány připravené ke klouzání po hladině.
Pelikáni se na větší vzdálenosti přesouvají po jezeře těsným letem nad vodou.
Pelikán bílý na solném jezeře nedaleko bulharské přístavní metropole.
Formace při plachtění nad jezerem. Dospělý pták uprostřed doprovázený dvěma mládežníky po stranách.
A po dosednutí na jezero.
Text a foto: Havroš
