Hlavním cílem naší cesty do USA byla návštěva u původních obyvatel Ameriky, tedy indiánů. Měli jsme možnost strávit čtyři dny na indiánských mezikmenových slavnostech pow wow u Severních Šajenů, Černonožců (včetně indiánského rodea) a navštívili jsme posvátná místa Siouxů, Vran, Krvavých indiánů a kmene Kootenai.
V Canmore jsme doplnili zásoby a vyrazili směr indiánská historie. Ve Sweet Grass jsme překročili hranice kanadské Alberty a vpluli půjčenou "Dočkou" do americké Montany. Nekonečné prérie Velkých plání po celých 800 km působí stále velmi majestátně, sice už ne tak divoce, ale lehce si do nich umím představit původní miliónová stáda bizonů. Cestou je pořád na co koukat a každá zastávka nás vrací hlouběji do historie.
Níže mapka indiánských rezervací v USA v okolí trasy naší Kanadsko-americké expedice. Na výlet jsme si půjčili v Calgary na letišti osmimístného Dodge, který žral snad i trávu u cesty. Bylo nás šest. Ondra, který si dal tu práci a sestavil neuvěřitelně intenzivní plán výletu, Kamil, Jura, Lucka, Marie a já).
Začínáme vlastně trochu od konce v indiánské rezervaci Vran a v jejich slavné obchodní stanici pod bojištěm u Little Bighornu. Bitva proběhla na jejich území i když proradné „Vrány“ se bitvy mimo pár zvědů sloužících Custerovi nezúčastnili. Klasická „Indian Trading Post“ zde spojuje historii indiánů i bělochů, jak můžeme rozpoznat z vlajky sedmé kavalerie na střeše obchůdku. Tato obchodní stanice Vran leží nedaleko obce značené jako „Crow Agency“, což je vlastně hlavní město této indiánské rezervace mezi rozlehlými pláněmi.
V muzeu a u památníku slavné bitvy vzpomínáme na konec generála Custera........říkal to Jim Bridger, říkal to Sedící býk, říkal to major Reno, generál Crook, říkali to prostě všichni, že dostane na frak, ale on nedbal, posily nebral, nové Gatlingovy kulomety nechtěl a ještě vojsko rozdělil....no a skončil tady na tom slavném kopečku. Nicméně Sitting Bull, Crazy Horse a všichni indiáni už věděli jak to s nimi dopadne...s bělochy jde vyhrát bitva, ale ne válka.
Na dobovém obrazu indiánské ženy ještě pro jistotu pročišťují Custerovi uši kostěnými jehlicemi, aby ve věčných lovištích dobře slyšel co říká, kdyby chtěl Siouxům zase někdy slíbit, že na ně nebude útočit....A tak do jedné bitvy spojené kmeny Siouxů Lakotů, Dakotů, Severních Šajenů a částečně Arapahů si právem užívají poslední velké vítězství...
V areálu Custer Battlefield National Monument si můžete projet celé bojiště (od roku 1876 se téměř nezměnilo), navštívit muzeum bitvy a prohlídku zakončit třeba na místě kde „Uprostřed svých vojáků leží i generál“. Hned před generálem Custerem odpočívá i jeho bratr kap. Thomas Custer a také jeho další dva bratři, synovci... V roce 1991 vláda dovolila indiánům v areálu postavit pomník válečníkům a na bojišti dokonce pár náhrobních kamenů z červené žuly, aby se to náhodou nepletlo...
Za ten měsíc opravdu nelze ani autem navštívit všechna místa indiánské historie a my jsme to od vrcholků posvátných „Black Hills“ Siouxů už museli otočit směr Yellowstonský park. Ale určitě stojí za to připomenout, že hlavní náčelník Siouxů Oglalů Crazy Horse se dočkal neuvěřitelné pocty. Polsko-americký sochař Korczak Ziolkowski a náčelník Oglalů Henry Standing Bear dostali od vlády možnost začít stavět v Jižní Dakotě a přímo v Black Hills v roce 1940 pomník, který bude po dokončení největší sochou na světě (šířka 195 m a výška 172 m - „Matka vlast“, památník bitvy u Stalingradu má výšku 85 m). Po jejich smrti na práci dohlíží rodina sochaře. Hlava „Bláznivého koně“ má výšku 27 m; pro srovnání, hlavy čtyř amerických prezidentů na Mount Rushmore (vzdálené 27 km), kterými běloši znesvětili Siouxům posvátné „Černé hory“, jsou vysoké 18 metrů. Památník je neziskový podnik a nedostává žádné státní prostředky. Nadace získává výnosy z prodejen dárkových předmětů, z darů a návštěvníků. Tohle tedy indiáni zatím vyhráli...ale dostavění sochy? To je ve hvězdách. Ale asi na tom tak úplně nezáleží, víc to připomíná takový dlouhodobý hrdý protest...
Přijíždíme do Lame Deer, hlavního města rezervace Severních Šajenů, kde sídlí kmenová rada. Pár kilometrů za městem vyrostl na posvátném místě uprostřed úžasné krajiny poseté borovicemi a skalami prapodivných tvarů rozlehlý indiánský tábor, kde se odehraje každoroční slavnostní pow-wow, na který se za účelem tance, zpěvu, obnovení vztahů a uctívání kultur sjíždějí kmeny z celé Kanady a Ameriky. Probíhají především soutěže v tradičním tanci a v přehlídce krojů. Výherci sice dostanou celkem velké finanční odměny, ale soutěží s nefalšovaným nadšením a atmosféra pow-wow je opravdu autentická a okamžitě chytne za srdce i bělocha. Rovněž nelze opomenout doprovodné skupiny zpěváků - bubeníků soutěžící o největší hit. Vše startuje v pátek ve 20.00 slavným „Grand Entry“.
Obávaní válečníci Šajenů byli rovněž odborníky na uzavírání spojenectví (např. když ustoupili z Black Hills početnějším Lakotům a Arapahům, se kterými uzavřeli družbu) a mísení kmenů, proto je i dnes na slavnosti těžké rozeznat jednotlivé příslušníky okolních kmenů a rovněž zdobení krojů už je většinou stavěné na fantazii tanečníka.
Na vandru po okolních kopcích (přes soukromé pozemky indiánů) najdu kouzelná kamenná týpí, ale také chrastícího hada. Toho potkáte nejen na prérii nebo ve skalách, ale klidně i na asfaltce.
Slavnostní nástup právě začíná, takže „kamán šajen bojs“. Indiáni v řadách americké armády asi dostávají na pow - wow pravidelný opušťák. Mimochodem aréna je umístěna pod posvátnou horou z červené hlíny a západ slunce podtrhuje dokonalou atmosféru. Kruhové přístřešky pro slavnost začali indiáni stavět z jednoduchého důvodu - aby zpěvákům za dešťe nezmokla kůže na vzácných bubnech.
Indiánské „missky“ z různých kmenů a z různých let daly do toho při promenádě opravdu všechno. Rozhodčí na soutěži byly přísné, ale spravedlivé! S nadšením soutěží celé rodiny a každý přiloží ruku k dílu. Vše se poctivě zaznamenává na mobily. Proto jsme nakonec neměli velké výčitky při focení slavnosti, ale raději nenápadně....
Pobožný střelec? Ani Šajeni neměli problém přijmout křesťanství ke svému tradičnímu náboženství. A další skvělá momentka zachycuje odpočinek zpěváků - bubeníků v očekávání, než přijde jejich čas.
Od Šajenů si na jednu noc odskočíme (asi 300 km) k velice posvátnému místu všech prérijních indiánů - Devils Tower (1559 m n. m.), která leží na okraji Black Hills. Zde si můžete třeba natrhat obřadní bílou šalvěj, která pokrývá velkou část indiánských „lovišť“. No a jako správní běloši využíváme kempu, který „amíci“ postavili indiánům přímo pod „Ďáblovou věží“ mezi posvátnými červenými skalami (ty sloužily nejen k obřadům, ale například k výrobě hlavic obřadních dýmek).
Jinak podle indiánské pověsti vytvořil rýhy (tzv. kamenné varhany) na této 386 m vysoké sopečné hornině medvěd, který se dobýval na holky schované na vrcholku hory. A mimochodem, je to ta hora ze slavného Spielbergova filmu „Blízká setkání třetího druhu“.
Druhý den šupem zpátky do Lame Deer na indíánský „První máj“. Vstáváme opět velmi časně ráno a já šlapu naší "Dočce" pořádně na krk, abychom stihli slavnostní průvod. Parádní přehlídka jezdců a alegorických vozů na cestě válečníků je rovněž součástí třídenní pow-wow Severních Šajenů. Koukáme na mladé indiánské kluky s lízátky, jak projíždějí v průvodu kolem marketu s obchodní stanicí na hlavní ulici v Lame Deer. Dívky zase předvádějí slavnostní péřové čelenky. Zvláštní živočišný druh "indiánský toulavý pes" se vyskytuje v rezervacích v hojných počtech a je vděčný za každé sousto. Miss severních Šajenů samozřejmě na koni jet nemůže a předvádí se na korbě červeného trucku...
V Lame Deer dnes žije asi 2000 Šajenů z celkové populace cca 15000 osob hlásících se k severnímu i jižnímu kmenu. Slavnost končí a pro nás začíná přesun přes krásnou horskou silnici ke „Stříbrné bráně“ do Yellowstone parku.
Text Havroš, Foto: Kamil a Havroš (děkujeme Wikipedii a dalším historikům :-))
