Zedníček skalní je opravdovou hvězdou ptačí říše a na Pálavu se na něj jezdí každou zimu podívat desítky a možná stovky ornitologů (a fotografů) z celé republiky. Když jsem toho malého krasavce poprvé zahlédnul na Velké Fatře, bylo hned jasné, že jeho motýlí křídla musím znovu vidět.
V dobách, kdy ještě trempové v pískovně nad Pernou rožnili kozy bezoárové, byla Pálava divokým krajem. Od roku 1976 je však chráněnou oblastí s cennými biotopy, ve kterých roste například dub šípák, který má CHKO Pálava ve znaku. Kozy bezoárové k nám přivezli ze SSSR v roce 1953 jako trofejní zvěř, ale v devadesátých letech bylo stádo přemístěno do obory Vřísek u České Lípy, aby bylo ochraně vzácné vegetace učiněno zadost. V roce 2009 se ke klenotům Pálavy přidal i pravidelně zimující zedníček skalní.
Slovenští bratja mají výhodu, že jim tam zedníček pravidelně hnízdí, ale třeba na Fatře za ním musíte vydrápat pořádný hang. Na Pálavě je to všude kousek a do vyhlášeného lomu, kde má krasavec zimoviště, co by od cesty kamenem dohodil.
Ale pěkně popořádku. S Kamilem jsme tedy vyrazili za zážitky na únorově chladný jih Moravy. Na Nových Mlýnech mělo být tisíce hus a jejich bombastický ranní odlet byl rovněž naším cílem. Viděli jsme asi dvě husy. Ráno jsme na hodinku koukli do lomu na zedníčka (nic) a pak jsme poctivě přešli celou Pálavu po hřebenu, jestli ten lump nesedí na vápencových skalách. Další den jsme obcházeli vodní dílo až k soutoku Jihlavy a Svratky. I tam bylo docela mrtvo.
Kromě hejna hýlů, které jsme pozorovali při krmení, by raritou pro ornitology určitě byl luňák červený, jenž se vznášel nad vinicemi s netradičně velkým a zahnutým zobákem.
Luňák červený s ojedinělým zobanem kroužící nad vinicemi Pálavy.
Poslední den jsme prozkoumali Sinajský poloostrov a regulované ústí Dyje do Novomlýnské nádrže. Soustředili jsme se na sýkořice a orly mořské. Byli jsme odměněni jedním mladým orlíkem. Také několik nutrií říčních se nám předvedlo v plné parádě. Cestou jsme ještě blejskli našeho nejhojnějšího dravce, jak hlídkuje u cesty, jestli se nějaké zvíře při přecházení silnice pořádně nerozhlédne.
Dyje v úseku u obce Drnholec.
Orel mořský se nad přehradou vyhýbá hejnu špačků.
Odpoledne jsme se zajeli naposled podívat do lomu, jestli se Jeho Veličenstvo dostavilo. Po cestě potkáváme rozesmáté fotografy a tušíme naději. V úpatí lomu čeká poslední (pěkně promrzlý) fotografický nadšenec. Je tam od rána a už to pomalu balí. Klepe se zimou, ale hlásí přijemnou zprávu, že zedníček lítá pravidelně od ranních hodin.
A nakonec se tedy dočkáme i my. Murárik sice hopsá po skalách pěkně vysoko (navíc je velký jako vrabec a pokud neroztáhne křídla výborně maskovaný), ale alespoň pár fotek na památku pořizujeme. A pak ptáčka z čeledi brhlíkovitých dlouho pozorujeme, jak hledá hmyz ve štěrbinách skal a při poskocích roztahuje svá nádherná křídla. Tenké nožky má podobné právě jako šoupálek nebo brhlík. Kdysi se mu v Česku říkalo šoupálek růžokřídlý či šoupálek zední.
Zedníčka jsme stihli na poslední chvíli. Ptáček je to parádní a jsme velice rádi, že si vybral na zimování taky nějaké místo u nás v Česku.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Kamil
