V divokém Laponsku je podzim nádherný, ale je třeba počítat s vrtochy finského počasí. Prošli jsme vandrem národní park Urho Kekkonen a 14 dní vychutnávali krásu probarvené tajgy za polárním kruhem. Opět jsme několikrát využili luxusního zázemí finských srubů a užili dokonalé volnosti, kterou severská příroda nabízí.
Tentokrát jsme s Šemou neletěli až do Ivala, ale do "santaklauzovského" Rovaniemi. Večer chytáme bus do Kakslauttanenu a kolem půlnoci již opékáme buřta v divočině. Je klasický podzim. Vítr, déšť. Když v noci přituhuje a občas se projasní i polární záře.
Národní park Urha Kekkonena, který nese jméno bývalého finského prezidenta (finsky Urho Kekkosen kansallispuisto) je chráněná oblast v severofinské provincii Laponsko, na katastru sídel Savukoski, Sodankylä a Inari. Byl založen v roce 1983 a rozkládá se na ploše 2550 km2. Severní částí tohoto různorodého parku protéká řeka Suomujoki. Značené stezky nejsou náročné, ale divoká oblast parku je vhodná pro delší a náročnější túry. V této oblasti je dosud běžným zdrojem obživy chov sobů, dnes častečně domestikovaných. Divoké soby lidi vystříleli s příchodem palných zbraní. Rovněž lososi mají v řekách smůlu, protože v ruské časti postavili vodní elektrárny.
V Laponsku nejraději spíme v "lavu". Je to vymakaný přístřešek přímo před ohništěm. Většinou je vedle dřevník plný dřeva. Taky kadibouda a vše vždy čisté a uklizené. U srubů jsou taky stále prázdné koše a stále plné plynové bomby s vařičem. Vždy je poblíž řeka nebo jezero. Strážci parku se o všechno skvěle starají a předcházejí tím ničení lesa. Je to dokonalý komfort. Během dvou týdnů jsme na srubech potkali jen pár lidí. Na tábořištích a v lavu potkáte vandráky a turisty výjimečně.
První noc v lavu a ráno vyrážíme divočinou na první tůru ke srubu Suomunruoktu.
Srub je nejstarší stavbou v celém parku. Byl postaven v polovině 60. let a jako první nabídnut turistům k volnému používání. Dodnes je funkční a lze v něm přespat.
My ale spíme na tábořišti klasicky pod celtou. Komáři jsou k nám celkem milosrdní.
Další noc bivakujeme u jezera Luiojarvi. Je neskutečný fičák a je problém posedět u ohně. Nakonec spíme v dřevníku, kde je trochu příjemněji. Kvůli špatnému počasí vynecháváme výstup na nejvyšší horu parku Sokosti (718 m.n.m.) a pouze v dešti procházíme mokřady kolem jezera.
V lijáku pokračujeme k dalšímu srubíku, kde se hodláme řádně vysušit :-).
Srubík Hammaskuru je úplně prázdný, tak si pěkně užíváme večera. Na pokec přijedou pouze strážci parku na čtyřkolce a ujišťují se, že nejsme rusáci, které prostě finové nemusí a navíc kousek u hranic.
Naše další cesta vede cestou necestou přes brody a mokřady ke srubu Anterinmukka.
S polským kamarádem: zleva já, Šema a Slimak.
Tady se musím trochu rozepsat, protože jsme na autiotupě (finsky otevřený srub) Anterinmukka strávili dvě noci. První večer jsme byli sami a využili super saunu přímo u řeky a druhý den se k nám přidali dva staří finové (ti jako vždy drželi bobříka mlčení, což mi zcela vyhovuje) a jeden polský mládežník Slimak, který čundroval sám a ten pro změnu povídal velice rád (no, jako polák).
Srub postavil a obýval místní nadšenec, zlatokop a ochránce přírody v roce 1965 a posknul ho národnímu parku k užívání. Je prostorný a komfortně vybavený. Kromě vařiče je uvnitř kamenný krb, který sice trvá roztopit, ale potom hřeje dva dny i po vyhasnutí. Zlatám hřebem je stylová sauna uprostřed divočiny.
Během dne rubeme na vrchol Kuikkapaa (678 m.n.m.) na pořádné výhledy. Počasí se lehce zlepšilo, ale pořád žádná sláva.
Vrchol dobyt!
A ještě jedna noc na nejpopulárnějším srubu celého parku.
Další naše cesta vede k parádnímu jezeru Kiertamajarvi. A dokonce na nás poprvé vykouklo sluníčko.
Sauny jako vždy zdobí břehy jezer a řek po celém Finsku.
Kousek od ruských hranic spíme opět v oblíbeném lavu.
Nohy nás pak nesou kolem nádherné řeky Suomujoki. Je opravdu na co se dívat a hlavně v tom podzimním šatu je krajina úchvatná. Nejraději bychom jen seděli a vykuřovali s velkým duchem, ale čeká nás ještě polovina cesty napříč severní stranou parku.
Ranní kafe a cigárko u řeky Suomonjoki kde spíme znovu úplně sami v prostorném srubu.
Po dalších dvou dnech cesty necesty začínáme stoupat na závěrečný úsek přes nekonečné kopce do cíle naší cesty - populárního turistického střediska Saariselka. Výhledy jsou skvělé a už se těšíme na závěrečnou žranici někde na ubytku. Na podzim je tu celkem mrtvo, takže v pohodě objednáváme hotel se saunou a v obchodě nakupujeme laskominy, na které jsme 14 dnů neměli nárok. A pivo.
Hotely i baráky vypadají navenek stejně jako turistické sruby v divočině a za to jsme moc rádi!
No některé jsou trochu přerostlé, ale pořád si drži styl, super!
Ze Saariselky zkoušíme stopa a máme štěstí na fajn fina, který je překvapivě ukecaný, ale zase se dozvídáme spoustu zajímavých věcí. Veze nás až do Rovaniemi. Tam se ohřejeme v supermarketu a pak šlapeme v pěkné kose do Santovy vesničky kousek od letiště. Drze si lehneme Klauzovi přímo do vigvamu, sezóna nezačala tak tam nikdo není (i když ty kamery byly trochu nepříjemné :-)) a kolem druhé ráno šlapeme na letadlo do Helsinek.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Slimak (info taky z Wiki)
