Ještě před třemi desítkami let bylo běžné spatřit při deštích tisíce žížal, desítky mloků, čolků a na začátku jara procesí žab při cestách za plozením nových potomků. Kam sakra zmizely například všechny žížaly? Je to tím, že nám dnešní moderní aplikace umožňují zjistit předpověď počasí a v dešti už pomalu nevycházíme? Nebo moderní dobou, kdy je třeba každou vzdálenost urazit co nejrychleji a nejpohodlněji (nejlépe každý sám ve svém autě) a spoutat planetu ještě rozsáhlejší sítí komunikací?
Samozřejmě hlavním důvodem je, že jsme volně žijícím tvorům téměř zlikvidovali jejich přirozené prostředí. Je nás moc a pro naše nakrmení je nutno vyždímat z půdy mocnou sklizní a drtivou technikou i poslední zbytky organické hmoty (dnes už prý bez chemie, ale za pomocí "minerálních" hnojiv). Rychle jsme zapomněli na žížalí chodbičky, tak důležité pro zavlažování půdy, pro její provzdušnění a obohacení živinami. Navíc zadržují v půdě vodu, což je dnes s příbývajícím suchem, obzvlášť důležité. Jsou také významným zdrojem potravy pro řadu živočichů. Hubení žížal naší rozpínavostí, stejně jako u nespočtu ostatních druhů, proto dokonale urychluje rozvrácení přírodních ekosystémů a také celého zemědělství.
Dnes se běžně používá pojem "ztráta biodiverzity". Nemám moc rád odborné výrazy. Odlehčují daný problém, ztrácí na důležitosti a nakonec zapadnou při řešení problémů mezi další "odborné výrazy" ze škatulky "k projednání". Přitom naše čeština to nazývá jasně a srozumitelně. Vymírání druhů.
Drozd kvíčala si s oblibou smlsne právě na žížale.
Výprava do říše obojživelníků
S příchodem dubna jsme se proto na chvíli vypravili do říše obojživelníků. Zajímalo nás především období námluv, přesněji pozorování páření našich žab na Opavsku. Zkoušeli jsme také objevit slavné „modráky“, tedy druhy skokanů, jenž při páření dokonale zmodrají. Nyní už víme, že to nejlíp dovede pouze jedna žába a dokonce za takovou podívanou nemusíme jezdit daleko od Hvozdnice.
Pamatuji si, jak jsem doma v Oticích nemohl dojít domů bez toho, abych v noci nešlápl na cestující ropuchu. Měli jsme je na zahradě, ve sklepě a dokonce i v prázdných zavařeninových sklenicích. Bylo jich mraky a bylo to právě před čtyřiceti lety. Pak na tradiční rozmnožovací pouti ropuch vyrostly naše domy, cesty a hlavně bytelné ploty. Ropuchy to stejně nezastavilo a snažily se dál. Jenže baráky se rozrostly i u rybníků, kam měly ropuchy namířeno a nakonec pod tíhou zástavby zmizely i ty rybníky. Tehdy to ropuchy pochopitelně vzdaly na dobro. Naše ulice, která se původně jmenovala "U hráze", se nyní nazývá "Holčovická" (mimochodem podle slavné protialkoholické léčebny) a původně poklidná vesnička se pomalu spojuje s městem Opavou. To pak, aby jeden nepil! Obyvatelstvo od té doby už nemusí ropuchy překračovat a taky je již nikdo nikdy nespatřil. Asi tedy není nutno zdůrazňovat, že všichni obojživelníci jsou v Evropě silně ohroženým, a tedy přísně chráněným druhem.
V lužních lesích Hvozdnice mají žáby k rozmnožování podmínky ještě dostatečné. Především stovky skokanů skřehotavých se v létě ozývají v okolí Slavkovských rybníků svým nezaměnitelným hlasovým projevem. Dalšími žábami, na které u nás můžeme narazit jsou ropucha obecná, ropucha zelená a krátkonohá, blatnice skvrnitá, rosnička zelená, kuňka obecná a žlutobřichá a skokan hnědý, zelený, ostronosý, štíhlý a krátkonohý. K dobrému pozorování je dobré najít místa s čistou vodou. Naštěstí jich na Opavsku ještě pár máme.
Skokan krátkonohý v odkalovacích nádržích slavkovské čističky spokojeně nadouvá své rezonanční měchy.
Také skokan hnědý je připravený k páření.
Čerstvé ropuší páry se proplétají mezi vlastními řetízkovitými snůškami.
Nebezpečné sexuální hrátky pod vodou
Ropucha obecná je převážně noční živočich. Přes den je zalezlá v úkrytu a v noci vyráží na lov. Obojživelníci jako studenokrevní živočichové v zimě hibernují. Aktivní začínají být na začátku jara. Když teploty vyšplhají na 10 °C, odstartují působivé žabí námluvy. Mohou tak eliminovat nebezpečí hrozící od predátorů např. hadů, kteří hibernují podstatně déle, nebo ptáků, kteří ještě nedorazili z teplých krajů.
Námluvy začnou většinou žabáci, kteří vedeni neomylným instinktem, táhnou z lesů a luk opakovaně ke stejným vodním plochám. Tam předvádějí svaly, hlasitě se ozývají a očekávají příchod samic. Pak se na ně vrhnou a bojují mezi sebou o místo na zádech samice. Žáby pak kladou vajíčka a samečci je rovnou oplozují spermiemi. Často je samců mnohem více a v pářícím rauši dokážou mnohem větší samičku obalit svými těly a udusit. Vrhají se na vše, co se pohybuje, nebo samici připomíná, na jiné druhy žab, a dokonce i na ryby. Prsty jsou vybaveny mozoly tak, aby na hladkém těle samiček neklouzaly a obětí vydrželo celý proces kladení vajíček. Právě dokonalé objetí milovníka může být pro žabí slečny osudné.
Ropuchy přichycují snůšky na vodní rostliny v řetízcích z černých „perel“ (až 10 metrů dlouhých). Skokani naopak vytvářejí z vajíček oválné shluky.
Jakmile je po všem, samci i samice opustí vodní lokalitu a vracejí se zpět do lesů a luk, kde stráví zbytek roku. Jak je známo z vajíček se do vody vylíhnou pulci a za pár dní začne probíhat úžasný proces metamorfózy. Za pár měsíců se pulci změní v žabky, narostou jim končetiny, začnou dýchat vzduch a odskáčou na souš. Na stezkách okolo Hvozdnice a Slavkovských rybníků pak v létě můžeme potkat houfy prťavých žabiček. Jsou to poslední stovky vyvolených, kteří z původních desítek tisíců jedinců unikli predátorům a přežili celý proces vývinu v žábu.
Sameček nedočkavě vyhlíží příchod ropuších slečen.
Spokojený pár. Je potřeba si rychle najít klidné místo před dorážejícími samečky, aby samička nakladla vajíčka.
Břehy se začínají měnit. Propletence ropuších "perlových řetízků" začínají vyplňovat prostory okolo vodních rostlin, na kterých jsou přichyceny.
Smrtelné objetí! Smutný pohled na dno rybníka odhaluje, jak silný je rozmnožovací pud žabí populace.
Hledání modré žáby
Také u nás na severu je možné vidět vzácné druhy skokanů, kteří jsou jedineční svými výraznými změnami na tělech samců v období páření. Kromě zvětšení plovacích blan, nateklého těla a pářících mozolů na předních končetinách, je to především změna jejich zbarvení. U skokana hnědého například nápadně zmodrá krk (podobně jako hlava ještěrek zelených), spodní část těla a plovací blány.
Skokan hnědý během námluv s výrazně modrým krkem.
Sameček skokana hnědého svírá samičku s plným břichem vajíček. Pod jeho tlakem začne samice klást vajíčka, které samec ihned oplodňuje. Sevření nepovolí dokud z ní "nevypadne" celá snůška. Bude ale potřeba hbitě najít klidný flek, jelikož nažhavený ropuší sameček už se blíží :-).
Jedinečným krasavcem v období námluv je pak skokan ostronosý. Tenhle frajer zmodrá komplet celý a doslova na hladině září. A to už je opravdu luxusní svatební ohoz. Proces trvá jen pár dnů a nikdo přesně neví, kdy a kde v závislosti na podmínkách začne. My jsme měli štěstí a s kamarády se nám po pár dnech hledání podařilo na Opavsku zachytit alespoň poslední jedince těsně před koncem páření.
Fantastická podívaná! Samec skokana ostronosého září na hladině ve svém modrém svatebním šatě.
Šplhající symbol předpovědi počasí
Rosničku zelenou lze spatřit jako většinu žab nejvíce v noci. V létě je však dobře k vidění na rákosinách u vodních ploch. Její charakteristické přísavky na konci prstů jí pomáhají ve šplhu po stéblech rostlin. Tahle „stromová“ žabka se živí hmyzem a pavouky, které hledá na listech stromů a které často loví pomocí rychlého skoku. Skřehotání rosničky zelené je nejvýraznější v období rozmnožování, ale hojně skřehotá i mimo toto období. Na svou drobnou velikost je její skřek až neuvěřitelně hlasitý a jde slyšet i na vzdálenost několika kilometrů, což z rosničky zelené činí nejhlasitější žábu Evropy. I tuhle krasavici můžeme obdivovat v našem kraji.
Rosnička zelená šplhající na rákosí.
Utajený svět čolků a mloků
Hvozdnice napájí řeku Opavici a v jejím povodí jsme navštívili další druh obojživelníků. Nejdříve mloka skvrnitého. Za mladých let, při vandrech například v okolí řeky Moravice, stačilo pár deštivých dnů a v bučinách se to mloky jen hemžilo. Dnes už se v takovém množství nevyskytují. Mloci se přes den ukáží pouze je-li deštivo, nebo velmi vlhko. I oni podobně jako žáby (ropucha, rosnička…) produkují obranný jed, který ovšem není pro člověka nebezpečný (což je možná škoda), a díky tomu se nedostanou na jídelníček většiny predátorů. O dokonalém výstražném a zároveň maskovaném zbarvení je zbytečné se rozepisovat. Páření mloků probíhá v létě a následující rok v březnu rodí samičky do vody živé larvy, které se cca po třech měsících promění.
Také kdysi velmi hojným a dnes vysoce ohroženým druhem jsou čolci. Měli jsme to štěstí a mohli si prohlédnout na malou chvíli čolky trávící dobu páření v rybníčku nedaleko pramene Hvozdnice. Ze sedmi druhů čolků, kteří se u nás vyskytují to byl čolek obecný a čolek velký. Opět jsme pocítili závan pravěku podobně jako při pozorování ještěrů.
Samička čolka obecného.
Velký rozeklaný hřeben na hřbetě samce čolka velkého a perleťový pruh na ocase značí připravenost samce k páření (svatební šat).
Tentokrát se jedná o samici čolka velkého. Tento druh dosahuje délky až 18 cm.
Mlok skvrnitý ve svém přirozeném prostředí.
Larva mloka skvrnitého bojuje o přežití v potoce bukového lesa.
Každý den zmizí z planety Země jeden živočišný či rostlinný druh. Asi nejlépe současnou situaci komentoval ředitel společnosti WWF Sir Peter Scott, zabývající se právě tímto problémem.
"Při založení firmy bylo naším cílem zachránit ohrožené druhy před vyhynutím. Ale to se nám úplně nepodařilo, nepodařilo se nám zachránit ani jeden. Kdybychom všechny ty peníze dali do kondomů, možná bychom udělali něco dobrého."
Velice děkujeme Velkému duchu divočiny a taky kamarádovi z oboru (který nám předal své zkušenosti ze života obojživelníků), že jsme se mohli alespoň na pár dnů s těmito báječnými zvířátky seznámit.
Text: Havroš, Foto: Havroš a Kamil
