Pozorovat Jeho Veličenstvo orla mořského v přirozeném prostředí je opravdový zážitek. Sice u nás nemáme moře, ale orly mořské tu máme parádní. Jeden z největších orlů vůbec budí v divočině zasloužený obdiv a respekt. V 19. století u nás běžně hnízdil, pak téměř na sto let úplně zmizel. Až v roce 1984 se objevilo první obsazené hnízdo na jižní Moravě a současně i v jižních Čechách. Nezaměnitelnou siluetu tohoto dravce dnes můžeme spatřit na obloze stále častěji a to je moc dobře.
V lednu minulého roku se začal v okolí řeky Odry odvíjet příběh orlí rodinky, která zde pravidelně hnízdí nejspíš už několik let. Na rybnících ještě zamrzlých bylo možno z dálky pozorovat někdy i 6 až 8 orlů najednou, jak se handrkují o mršiny vodních ptáků a ryb. Ale přiblížit se k nim "na dostřel", to je hodně těžká písemka (jako u většiny dravců). Převážně mladí orlíci posedávali vysoko na starých stromech a jen výjimečně zakroužili níže.
Na zemi působí i dospělí orli mořští docela komicky, když pochodují s nemotornými drápy ve svých tříčtvrtečních kalhotách.
Mládežníci posedávají na stromech a čekají na příležitost, jak s co nejmenším úsilím sehnat něco k snědku. Obratnost nacvičují při soubojích o ulovenou rybu.
Ve velikosti a hmotnosti může orlu mořskému konkurovat snad jen ohromný orel východní. I tak je ale "mořák" se svým rozpětím 2 a půl metru, vahou až 7 kg a délkou bezmála 1 metr opravdovým králem oblohy. Zas tak úplně to sice pravda není, jelikož menší a obratnější ptáci jej pravidelně vyhánějí ze svého teritoria, neboť přirozeně svými obrovskými parametry ztrácí na obratnosti.
Orlice je zpravidla větší než samec, ale u rodinky, která pravidelně hnízdí na téměř nedobytném místě, jsem moc velký rozdíl nepozoroval. V únoru a březnu se pár věnoval opravě a zesílení téměř 2 metry vysokého hnízda ve vidlici mohutného dubu. Místo je to výborné s dostatečným prostorem na vzlet i přistání a jakmile vyraší listy i dokonale maskované. Zatím bylo možno pozorovat oba ptáky i z velké vzdálenosti, neboť zima byla ještě v plném proudu.
První foto orlice na hnízdě 17. dubna 2021.
Orel mořský potřebuje k manévrování velký prostor a nepouští se do hustších porostů. Díky svému rozpětí křídel má dokonalý vztlak a je mistrem v plachtění a využívání stoupavých proudů vzduchu. Dokáže kroužit desítky minut oblohou jen s minimálními pohyby rýdovacích per na ocase, které mu slouží k udržení směru. Charakteristické prstové letky se na koncích ohýbají vzhůru. Staly se jednou z inspirací pro konstruktéry dnešních dopravních letadel, které jsou na koncích křídel vybaveny stejně zahnutými křidélky.
Když se nad hlavou objeví současně káně lesní a orel mořský, lze si udělat celkem jasný obrázek o jeho velikost.
Při druhé návštěvě v blízkosti hnízda, již dávala orlice křikem a nízkými přelety jasně najevo, že o mé přítomnosti dávno ví. Viděla mě samozřejmě mnohem dříve, než jsem se vůbec dostal na dohled. Pořídil jsem dokumentární snímky a mazal pryč. Dalo se předpokládat, že má v hnízdě čerstvou snůšku a ohrozit život mláďat jsem neměl v plánu. Máma by na hnízdo nejspíš nesedla, kdybych se tam déle motal. Ještě mě kousek doprovodila a tím to pro mě zatím skončilo.
Další pozorování jsem naplánoval na začátek června, kdy se dalo předpokládat, že mládežníci už budou při síle a nebude jim hrozit zmar od krkavčí chátry :-). Přišel jsem akorát na čas. Na hnízdě se předváděli dva krasavci se zbytky prachového peří a nedorostlými letkami. Ovšem dojít do přijatelné vzdálenosti, to byla síla. Orel si buduje hnízdo na pečlivě vybraném a dokonale nepřístupném místě. V mém případě uprostřed hlubokých rybničních kanálů, slepých ramen řeky, mokřadů a také husté vegetace. Z minula jsem ale věděl, kde by se dalo chvíli postát, aniž by mě polkla bažina. I tak mi byla voda místy po pás.
Jakmile se objeví mamina, začne se orlík ihned hlásit o něco k jídlu.
I mladí orlíci moc dobře vědí, že do vlastního hnízda se nekálí. Někdy to sice odnesou okolní větve, ale tentokrát to vyšlo.
Brzy jsem pochopil, proč je kolem najednou tolik vody. Orel nejspíš uzavřel tajnou dohodu s bobrem, který mu za slib, že se nestane obědem, vytvořil geniální systém malých hrází v okolí hnízda a zaplavil vše do vzdálenosti téměř 200 m. I tak se mi daří cvaknout pár fotek v ranním slunci a pomalu brodím zpět. Cestou přes louku málem zašlápnu srnče. Nevím, nevím, jestli ho máma nechala na tom správném místě, zrovna v perimetru bystrozrakého orla. Ale je v trávě pěkně zašité a nehne ani brvou, tak snad orlí máma bude mít taky pochopení. Utíkám co nejdál a z dáli sleduji orlici jak pročesává terén. O srnče nejeví zájem a myslím, že o něm stejně už dávno ví. Má totiž v okolních rybnících dokonalý zdroj potravy. Jen při obchůzce jednoho rybníka jsem napočítal asi 20 zdechlých ryb.
Na pana stavitele jsem narazil při východu slunce. Nakonec zmizel v jedné ze svých nor na břehu řeky.
Srnče uložené ve vysoké trávě, jak mu velí instinkt, nevykazuje žádné známky pohybu, dokud se pro něj nevrátí máma srna.
Orlice zatím neúprosně pročesává terén dokonalým zrakem, aby jí neunikl žádný podezřelý pohyb.
V letošním roce jsem se přiblížil k hnízdu poprvé až v březnu. Z dálky jsem omrknul situaci. Nic se nedělo. Za půl hodiny jsem dalekohledem spatřil orlí pár jak proletěl v blízkosti hnízda. Rozhodl jsem se, že je letos už nebudu rušit a pouze mrknu v červnu, jestli zahnízdili a mají potomky.
Na konci května mířím opět močálem na dohled hnízda. Tentokrát jsem se připravil a vesele si vykračuju vodou v "broďákách". Je pořádná zima a nad mokřadem mlha jako z béčkového horroru. Za chvíli nadávám jak špaček. Sotva lehce svítá, je pěkná kosa a mi už zase teče do broďáků. Bobr své dílo ještě zdokonalil a letos se prostě blíž nedostanu. Beru to jako znamení Velkého ducha, abych tam už víc nestrašil. Dává to smysl, tak odcházím. Ani nevím jestli probíhá hnízdění, ale jsem tak nějak spokojený jako vždy, když dá divočina nějaké znamení.
Asi o 200 m dále se na louce ještě naposledy otočím a zdá se mi, že je na hnízdě pohyb. Zkusím pro jistototu cvaknout foto i z velké dálky. Doma se podívám na velkém monitoru a uvidíme. Běžně se stává, že na fotce v pořádném rozlišení najdu něco, co jsem vůbec nečekal. Nakonec se z ničeho nic objeví orlice, sedne na strom, zavolá, že o mě ví a zvedne se kroužit nad hnízdem. Tak fajn. Zamávám a valím dom.
Večer na PC prohlížím fotky a šťastný jak blecha koukám na dvě opelichané hlavičky s nepřirozeně velkými zobany. Takže letos znovu dva přírůstky do stále větší říše velkého mořského orla v povodí Odry. Dík za to.
Text a foto: Havroš
